Platit bude každá rodina, ne jen ti ochotní. Zdražení je pro koncesionáře malé, v ceně dvou či tří piv měsíčně.
Pro ČT je to pěkná suma. Výrazně naskočí díky zániku neplatičů. Běda však tomu, kdo by zkoumal, k jakému zlepšení programu za ty peníze dojde. ČT nic takového ani neslibovala. Slibovala, že nedojde ke zhoršení.
Říká se krkolomně: veřejnoprávní program. Nebo: televize veřejné služby. Co to je, popisují stručně zákony a mnohomluvně statuty a jiné vysvětlivky. V zásadě jde o typ programu, který je z větší části podobný nabídce soukromých stanic a z menší části se zabývá tím, čemu říkáme "služba cenným hodnotám", případně "udržování a rozvíjení kulturní identity národa", jak chcete.
To může být pro národní společenství důležité. Zákon tomu také přiřkl obrovskou sumu našich peněz. Několik miliard. Proč ne. Je však divné, že existují i mnohé další, neméně zásadní a kulturně důležité činnosti, poezie, výtvarné umění a třeba i kluby filozofů a teoretických fyziků, kterých se žádné miliardy netýkají.
Televizní umění má miliardy, český film ne. Proč? Jsou to divné iluze. Televizi a sportu jsme z hlediska domnělé důležitosti přiřkli miliardy z veřejných peněz. Spisovatelům, filharmonikům, sochařům či vědcům dáme pár tisícikorun.
Z hlediska idejí, podle nichž televizi platíme, jsou daleko záslužnější než celý program ČT. Přestaňme se ohánět významností veřejné služby. Parlament ve skutečnosti platí lidu jeho hry.
Jako Římané. O to, co je pro rozvoj národní identity skutečně důležité, nejeví zájem. Říká: Fidlejte, malujte a bádejte si za své. Já podporuji hlavně arénu s draky a gladiátory.
