Říkají si Kníratí bratři, živí je komediální výstupy a jejich hlavní zbraní jsou zdravě proříznutá ústa. "Potřebujeme spolupráci celého světa. Bratra opět sebrali a my chceme, aby se vrátil,“ vysvětluje rtuťovitý šedesátník Lu Maw poté, co od nás elegantně vybral vstupné.
Podporu shání pro Par Par Laje, jehož si vojáci před několika týdny vyzvedli již potřetí. Patrně v souvislosti s nepokoji, které junta krvavě potlačila: Par Par Laj se totiž stal bezmála opoziční celebritou.
"Pište, ptejte se, foťte!“ vyzývá zahraniční diváky Lu Maw a ukazuje na portrét o něco slavnějšího britského kolegy Hugha Granta, kterak ve snímku Jak na věc vybírá peníze pro barmské komiky. "On je profesionál v oboru, my taky. Pomáháme si,“ konstatuje pyšně Lu Maw, který nyní hraje jen ve dvojici s bratrancem Lu Zawem.
Kníratí bratři nesázejí na hlubokomyslné kusy: jde o tradiční lidovou zábavu prošpikovanou košilatými, ba lehce machistickými žertíky. Jejich představení jsou určena většinou zahraničním návštěvníkům, kteří se k nim do garáže nebojí přijít.
Byli a jsou odvážní. Jejich miniaturní jeviště patří k ostrůvkům svobody v zemi, jejíž vládci trestají všechny projevy odporu. Zatčení komika je od antických dob ošemetná věc, kterou diktátoři dávají najevo slabost.
Fotit z okna? Nyní zakázáno
Většina Barmánců nicméně nedává juntě záminku k postihu. Jistý evropský diplomat usazený v Rangúnu přirovnal situaci k fotbalovému zápasu - většina Barmánců sice fandila svému týmu, tedy mnichům a demokratickým aktivistům, do hry však nezasáhla. Bála se.
"Nefoťte prosím z okna. Je to teď zakázáno,“ prosila mě jinak sympatická majitelka rangúnského hotelu, pod jehož okny se odehrály krvavé střety mezi vojáky a prodemokratickými demonstranty.
Když jsem nereagoval dostatečně vstřícně, chvíli se zdálo, že se mě pokusí přimět k podpisu závazku, podle něhož se ani nepokusím fotografovat po zuby ozbrojené vojáky hlídkující v centru Rangúnu.
Opatrní byli i ti Barmánci, kteří jinak slovy hýří: obvykle sympatičtí veksláci shánějící na ulici nedostatkové dolary, taxikáři, samozvaní turističtí průvodci. Překříženými zápěstími, mezinárodním gestem symbolizujícím hrozbu zatčení, končilo snad osmdesát procent rozhovorů, během nichž jsem se snažil vyptat na probíhající krizi.
Starší lidé však byli přece odvážnější. "Řekněte doma, že pod vojáky trpíme, že s jejich režimem nesouhlasíme,“ řekl mi starší muž nedaleko Mandalaje a sdělil mi i své jméno. "Mlčením se nic nevyřeší,“ dodal a pokračoval v práci. Knír neměl.
