Kdo bankám peníze svěřil, podílí se na jejich vysokém zisku obvykle úroky pod úrovní inflace, ve výši jednoho či dvou procent, čili o peníze paradoxně přichází.
Vysoké zisky bank neznamenají, že je výhodné bankám půjčovat. Jakýsi neekonomický opak je pravdou: bankám se vyhni. Jenže to nejde: v moderní době peníze jinudy netečou než bankami.
Pokud se někde dociluje tak vysokého zisku, nemusí jít hned o zločin. Může se jednat o zcela nové produkty a technologie, kam dosud nestačila naskákat konkurence, aby na hladovém trhu snížila ceny, může se jednat o státní regulaci, která administrativně někomu zisky zvýší, jinému sebere.
Do oblasti zločinu může banky odesílat jen rozzuřený střádal či dlužník. O novou technologii, o níž konkurence dosud neví, se také nejedná, bezpochyby se však jedná o státní zásahy, regulace a takovou kontrolu bankovního trhu, která umožňuje bankám buďto po tajné dohodě, nebo jen tak zvyšovat klientům poplatky a držet vysoké marže.
Když se banky prodávaly, ochotný stát jim ulevil ze všech ztrátových obchodů, přičemž za ztrátové ty obchody označili sami kupci. Očistili si za státní peníze koupené zboží. Stát utrpěl ztráty, jejichž výše se za dvě či tři léta soukromého bankovnictví vyrovná zisku bank.
Laik se diví podruhé: pročpak si banky ztráty ze svých špatných obchodů neuhradily během několika let z pěkných zisků, které očištěné banky vynášejí? Banky bez špatných úvěrů neexistují.
Ztráty si finanční ústavy hradí ze zisku. Když ty ztráty za ně zaplatí někdo jiný (stát), vyletí zisk prudce nahoru. A když banky samy začnou zdražovat, jako by je podporovala tichá dohoda, vyletí ten zisk ještě o kus výš.