"Najednou to udělalo prásk, pískalo mi v uších a vůbec nic jsem neslyšel. V očích mi zableskl plamen výbuchu, na chvíli jsem pak ani neviděl. Udělalo se mi špatně, byl jsem absolutně mimo, sotva jsem se držel zábradlí a byl rád, že jsem nespadl."
Zní to, jako by to byla slova vojáka odněkud z válečné zóny. Jenže nejsou. Takto sugestivně líčí dvanáctiletý Jindřich Staněk pocity, které v měl pondělí večer. Těsně poté, co zhruba metr a půl od něj s ohlušujícím rachotem explodoval dělobuch.
Poslední případ řádění fotbalových výtržníků skončil pro jeho oběť nakonec šťastně, úterní dopolední vyšetření v nemocnici definitivně vyloučilo původní obavy z trvalých zdravotních následků. - čtěte Chlapec zraněný na Spartě je doma, rowdies necítí odpovědnost
Dosud neznámého útočníka nyní hledá policie a samotná Sparta přemýšlí nad opatřeními, jež by podobným excesům zabránila.
To už ale Jindru až tak nezajímá. I když... "Chtěl bych se s tím člověkem setkat. Aby se mi aspoň omluvil," prohodí potichu.
"To já bych ho potkat nechtěla," vloží se do hovoru o poznání razantněji jeho matka Jana. "Jsem jinak klidná, ale tady bych se určitě neudržela a řekla bych mu něco hodně ostrého."
Na pohledné ženě je znát obrovská úleva, že je syn v pořádku. "Tohle nemohl udělat normální člověk," kroutí hlavou. "Pokud ho chytí, jsem pro, aby ho natvrdo zavřeli. Klidně jako odstrašující příklad pro ostatní."
Jindra pozorně poslouchá, občas se mimoděk lehce kousne do prstu, nervózní z toho, že mluví do novin. Cítí se nesvůj, ale to je nic proti pocitům z pondělního večera.
Na nosítkách už bylo docela dobře
Tehdy ho ovládal příšerný strach. "Asi takový strach, jako když vlezete do klece s tygrem: netušíte, co s vámi přesně bude, ale víte, že to může být něco hodně zlého," překvapí trefnou metaforou.
Na to, že se mu přihodilo opravdu něco hodně zlého, vytáhlý školák, jenž chytá za sparťanské žáky, skutečně vypadal. "Když ho nesli kolem hráčské lavičky na nosítkách, úplně se nám zastavilo srdce," přiznal kouč Sparty Jozef Chovanec.
Na nosítkách už bylo postiženému poměrně dobře. Nevolnost odeznívala stejně jako pískot v uších i otřes z nečekaného výbuchu byl už o něco menší, do hlavy se začaly pomalu vracet myšlenky.
Jedna z prvních směřovala k člověku, který třaskavinu hodil. "Nejdřív jsem byl rád, že se o mě postarali, hned potom jsem si něco říkal o tom člověku, který mi to způsobil..."
Jindra nedopoví, otázka zůstane na chvíli tiše viset ve vzduchu jako vůně kávy, již matka právě staví na stůl.
"Promiň, ale co sis říkal?"
"Nevím, jestli to mám říct. Musel bych mluvit neslušně."
Aby také ne. Vždyť v prvním šoku se Jindřich bál, zda nadobro neohluchne. Také jej napadlo, zda nepřišel o kus nohy či prstu. "To bych měl pak po fotbale. Přitom já si dal za cíl dotáhnout to do německé bundesligy. I když, kdyby přišla nabídka z Anglie, asi bych neodmítl."
Dětská bezelstnost na chvíli odlehčí vážné téma. Stejně jako vzpomínka na příhodu v nemocnici, kam byl krátce po incidentu převezen a po vyšetření propuštěn domů.
"Tak ti přeju hodně gólů!" loučila se s ním lékařka.
"Ale já jsem brankář..." odtušil chlapec.
V ten okamžik už to jako žert dokázala vnímat i jeho matka. Zranění syna mohla sledovat v přímém přenosu, neboť zápas běžel v televizi, ale ona byla právě na třídní schůzce u Jindry ve škole. Až přítelkyně jí volala hrůzně znějící zprávu. "Hned jsem jela do nemocnice. Máme to kousek, ale ta cesta byla ukrutně dlouhá."
Před utkáním se mladý gólman bavil s kamarádem. "Nechci stát pod kotlem, necítím se tam dobře," říkal mu, ale pak si tam vzdor předtuše přece jen stoupl.
Příště už to prý neudělá, pokud tedy nějaké příště vůbec bude: matka už ho nechce mezi podavače míčů pouštět, on sám v tom nevidí problém. "Proč bych nešel? Jen už chci být na bezpečnějším místě, kde nejsou tihle lidé. Já o nich přemýšlel, ale nechápu je. Taky fandím Spartě, ale proč oni tohle dělají? K čemu jim to je?"
Najednou máte tomu klukovi chuť říct, že je ve dvanácti mnohem chytřejší než ten, kdo ho v pondělí zranil.
Co s chuligány ve vašem týmu?David Kostelecký, olympionik, střelec, fandí Brnu Brněnské ultras jsem viděl jenom zdálky, asi jsem nebyl na nejrizikovějších utkáních. I když fandíme já i oni, tak jinak s nimi nemám nic společného. Sám se nebojím, ale asi bych se rozmýšlel, kdybych měl jít na fotbal s dětmi. Šéfové klubů by měli posílit ochranku na stadionu.
Spartě fandím odmalička. A chápu, že jsou někteří fanoušci hodně ortodoxní. Ale všeho moc škodí. Ti, kteří jdou Spartě fandit a dělají při tom bordel, nemají na stadionu podle mě co dělat. Hráčům takovým chováním fakt nepomůžou.
Myslím, že není možné, aby ministr vnitra řekl, že výtržnictví je věcí klubů. Není. Je to problém, který musí řešit celá společnost. Pak teprve budou fanoušci fandit slušně. V Anglii to zvládli a dneska chodí na utkání rodiny s malými dětmi. |
