Báječná léta s Husákem: proč stále tolik lidí teskní po starých časech

Komunistické časy nebyly zas tak špatné, myslí si stále mnozí Češi. Proč? Zapomínají na fronty, cenzuru, zadrátované hranice, kádrové posudky a všudypřítomnou tajnou policii?

Začátek konce. - Vše odstartoval 17. listopad. Na Albertově se sešli studenti vysokých škol, aby si připomněli nacistickou zvůli roku 1939. Po pietním aktu se dav neplánovaně vydal do centra. Komunistickému režimu se začal odpočítávat jeho konec. | foto: Herbert Slavík

Je to úplně náhodné setkání. "Znám váš obličej z novin, říká mi neznámá paní. A pak pokračuje asi v tom smyslu, že bych se měla stydět. Že je ostuda to, co píši," popisuje novinářka Petruška Šustrová, která je známá svým kritickým postojem ke komunistickému režimu. To setkání se odehrálo docela nedávno.

"Obracela se na mne jako na někoho, kdo je představitelem všech těch změn," popisuje. Šustrová se s neznámou paní dala v rychlosti do řeči. "Člověk dnes může přijít o práci a být nezaměstnaný," stěžovala si paní. "Já jí vysvětlila, že jsem za komunismu práci neměla," popisuje Šustrová, která jako někdejší odpůrkyně režimu byla komunistickými úřady šikanovaná.

"Ale ta paní vypadala, jako kdyby si myslela, že si za to můžu sama," popisuje novinářka. Bylo to překvapivé setkání. "Ta nostalgie po minulém režimu sice existuje, ale spíš proto, že člověk vzpomíná na dobu, kdy byl mladý a hezký. Oni zapomínají, že stáli fronty a že je pořád něco otravovalo," popisuje Šustrová.

Jenže těch, kteří vzpomínají s nostalgií na komunistickou éru, je asi pětina až čtvrtina populace. Podle průzkumu, který nedávno zpracovala agentura Median, považuje přes 40 procent lidí ve věku mezi 65 a 79 lety za nejlepší období pro život právě takzvanou éru socialismu.

Ve zlaté kleci

Své zkušenosti s některými z nich má zástupkyně ombudsmana Jitka Seitlová. "Není to tak, že by lidé, kteří si k nám přijdou stěžovat, přímo říkali, že dřív bylo lépe. Ale jde o otázku jakéhosi zabezpečení. Dříve ho měli všichni, aniž pro to museli cokoli udělat. Byla to jakási zlatá klec. Nebyli odmala vedeni k tomu, že se mají sami starat," popisuje Seitlová. Vysvětluje, že se často jedná o lidi méně vzdělané nebo sociálně slabší. "Vždy je někdo zaměstnal, poslal peníze. Nyní musí vyvinout iniciativu sami. To se hodně lidí se základním vzděláním stále teprve učí," říká Seitlová. "Svoboda není jen šance, ale i břemeno. Musíte se rozhodovat, a to je riziko, že se rozhodnete špatně," říká k tomu historik Vilém Prečan.

Každý čtvrtý komunista

Podle průzkumu STEM z devadesátých let odpovědělo na otázku, kdo byl členem komunistické strany, kladně 25 procent lidí. Ale vysokoškoláků bylo ve straně až 30 procent, manažerů přes 40 procent a lidí ze státních služeb přes 50 procent.

Dalším důvodem stesku po minulosti však může být obyčejná neznalost. O komunistických metodách a zločinech se bezprostředně po pádu komunismu vědělo poměrně málo. A lidé se o ně ani příliš nezajímali. V době zmatených devadesátých let měli jiné starosti. Hrůzy totality tak vyplouvaly na povrch jen velmi zvolna.

Neveřejná minulost

"Velkou roli hrálo, že část té totalitní minulosti se odehrávala neveřejně. Do médií pronikl jen zlomek. Kdo se nedostal do konfliktu s StB, nevěděl, o co jde. Proto je tak důležité tuto ‚historickou archeologii‘ dělat a objevovat pro dorůstající generaci," říká Prečan.

Nejlepší je dnešek

Více než 40 procent Čechů považuje současnost za nejlepší období pro život. Vyplynulo to z letošního průzkumu agentury Median. Podle něho asi 22 procent nostalgicky vzpomíná na komunistickou diktaturu. Sociolog Hartl odhaduje tuto skupinu na ještě početnější – asi 25 procent.

Mnozí v posledních dvou desetiletích mohli navíc podlehnout iluzi, že komunističtí zločinci ve skutečnosti nemohli být tak zlí, jak jsou líčeni ve vzpomínkách pamětníků či v historických pramenech. "Proč by pak většina z nich zůstala nepotrestána?" mohou se logicky ptát.

Ale už nezjišťují, zda se jich nezastali soudci, kteří byli také poslušnými úředníky režimu a svým rozhodováním neulehčovali vlastnímu svědomí. "Čím víc toho bude o naší nedávné minulosti řečeno, tím líp. Také je cenné, když se lidem připomene, co to byla výjezdní doložka nebo jak vypadaly zprávy, v nichž sovětské dojičky ukazují, jak se mají správně dojit krávy," říká Prečan.

Mám se vrátit do Kanady?

S fenoménem hromadného zapomnění se setkal bývalý politický vězeň a emigrant Milo Komínek. "Když jsem se po převratu vrátil z Kanady, byli všichni potichu. Ale pak, po čtyřech letech, jsem se najednou střetl s lidmi, kteří začali tvrdit, že za komunismu bylo líp, že byl pořádek.

Procesy: národní ostuda

Dvě pětiny Čechů si myslí, že největší národní ostudou jsou procesy z padesátých let. Vyplývá to z letošního průzkumu STEM. Další ostudnou událostí českých dějin je kapitulace před nacisty. Naopak nejstatečněji se Češi zachovali v odboji proti nacismu. To si myslí celá třetina občanů.

Zprvu jsem si říkal: Mám se vrátit do Kanady? Tito lidé nenáviděli příchozí z exilu. Nevím proč, ale snad si mysleli, že tam dolary rostly na stromech," popisuje své zkušenosti Komínek. Podle jeho názoru lidé v Česku jsou málo samostatní a málo přemýšliví. "Nechají se jen vést. Jako kdyby měli kolektivní sklerózu. A nás, co jsme byli za komunismu zavření, považují za blbce, kteří se nechali zavřít," zlobí se.

Pohled komunisty

Pavel Březa se stal komunistou v roce 1979, když mu bylo 38 let a vyzvali jej k tomu nadřízení v podniku. Dnes je místopředsedou městského výboru strany v Brně. "Nostalgii nepociťuji, společnost se musela modernizovat," říká. Ale připouští, že jeho zkušenější kolegové spojili s minulým režimem celý svůj osud. "To byl systém, o který celý život usilovali či ho budovali," vysvětluje. "Já se do toho systému dostal později, takže jsem vnímal i negativa," říká. Jeho stranický kolega a nadřízený funkcionář Jan Satoria však na otázku, zda je spravedlivější současný systém, či minulý režim, odpovědět neumí, či nechce. "Na to jednoznačně neodpovím. To je otázka pro historiky. Něco bylo dobré, něco špatné," říká.

Remcavý národ

Přestože se nadšení v listopadu 89 zdálo obrovské, Češi se brzy vrátili ke svým pocitům zklamání a jakéhosi vnitřního naštvání. Ale není to jen jakási póza? "Když od někoho slyšíte názor, že to bylo dřív lepší, a pak se s tím člověkem bavíte, kde byl na dovolené a co má v nákupní tašce, tak mu to dojde. Češi jsou remcavý národ, ale kdyby se věci měli doopravdy vrátit, nelíbilo by se jim to," přemýšlí Šustrová.

Jan Hartl: Komunismus nás zasáhl víc, než jsme sami tušili

Čtvrtina Čechů pošilhává po minulosti. Odhaduje sociolog a ředitel STEM, společnosti zabývající se průzkumy veřejného mínění, Jan Hartl. "Tato skupina dnes už ale neroste," dodává.

Je téměř dvacet let po pádu komunismu, proč tedy lidé teskní?
Společnost byla prosycena bolševismem víc, než jsme si byli ochotni připustit. Když jsme se na začátku devadesátých let ptali, kdo byl členem komunistické strany, odpověděl kladně každý čtvrtý člověk! Kdybychom ale postupovali po společenském žebříčku, číslo se zvýší. Například u vysokoškoláků to bylo až 30 procent, u manažerů přes 40 procent, u lidí ze státních služeb přes 50 procent. Proč jsme se tedy nevypořádali s komunismem, je nasnadě. Pro transformaci by zde nebylo dost kvalifikovaných lidí. Prostě by to bylo nepraktické. To je důležité zjištění.

Jediné?
Svou roli mohla sehrát také dosti rozšířená alibistická interpretace, že minulý režim byl vlastně legrační – jakýsi velký čundr a flám, což bylo vysvětlení, které nikoho nebolelo.

Ale v roce 1989 byli lidé vůči komunismu velmi kritičtí. Nebo ne?
Představa, že proti komunismu stála velká většina národa a že jeho pád jednoznačně uvítala, je spíše přáním. Ve skutečnosti bylo v populaci asi 20 procent stoupenců komunistů a 20 procent antikomunistů. 15 procent se nezapojuje, zbytek podle okolností dává svou přízeň tomu či onomu. Faktem v roce ’89 bylo, že se komunismus přežil, ale ta 45procentní menšina se ke změnám přikláněla velmi váhavě. Ve volební schránce se totiž neprojeví, že hlas je od člověka, který je o něčem vnitřně přesvědčen třeba jen na 55 procent. Takže z tohoto pohledu to byla vlastně plichta.

To je příčinou toho, že komunisté ještě nezmizeli?
KSČM se velmi svérázně daří torpédovat činnost ostatních stran. Donedávna měla nulový koaliční potenciál, ale mohla zablokovat politickou scénu a to jim dávalo velkou moc. Což vedlo k dalšímu rozčarování, pocitu zmaru a rozbředlosti na politické scéně.

Proč však mají stále takové postavení?
Grebeníček a další tradicionalisté zavětřili, že s privatizací bude vznikat řada problémů. Rozhodli se toho využít. Po zmizení republikánů jsou komunisté jedinou adresou protestních hlasů. Byl bych proto velmi opatrný, abych jejich roli vysvětlil jen jako nostalgii. Je tam i ta naštvanost. KSČM má stabilní věkový průměr. Protestním postojem získala mladší příznivce. Proto otázka, zda ji zapojit do politického dění, je složitější. Rostoucí část lidí říká, že už je strašení komunisty nebaví. Že se to vytáhne před volbami, ale v mezidobí s nimi všichni jednají. Obyčejný člověk se ptá: Když je to tak špatné a mají se zrušit, proč je nezrušili? Proč je ti stejní lidé využívají a na druhé straně jimi straší?

Nemají dobré vzpomínky na komunistickou éru lidé třeba jen proto, že tehdy byli mladí a na problémy prostě dnes zapomínají?
Ano, lidská paměť je milosrdná, člověk zapomíná na to špatné. Vypjaté a rozporné okamžiky potřebujete ve své duši usmířit. Takže osobní, subjektivní vzpomínky určitě roli hrají. Ale celkový pohled mohou ovlivnit asi tak ze 40 procent, více ne.

Jsme ve vzpomínkách na minulé časy jiní než třeba lidé v bývalé NDR?
Myslím, že my jsme v lepší situaci. Východní Němci ze čtvrtka na pátek měli západní marku... Nemuseli k tomu ani přiložit ruku. Nebyl to výsledek jejich vlastní snahy, na kterou by byli hrdí. To vytváří pocit cizoty a nedorozumění. U nás ten vývoj jde úměrně tomu, na co sami stačíme. Bohužel i bohudík. Naše výhry i prohry jsou výhradně našimi výhrami a prohrami.

Kdy se zbavíme zátěže minulosti?
Historická a kulturní zkušenost má velkou setrvačnost. Navíc je tu vědomí, že jsme vždycky "pod někým" byli, už od Bílé hory. I kdyby se nálada rychle měnila, její hodnotový a normativní základ se bude měnit po desetiletí. Je to i otázka pozitivního či negativního životního náboje. Když se někoho zeptáte, jak se má, odpoví, že to stojí za starou belu. My a Maďaři jsme ale byli nespokojeni už v 70. letech. To hovění si v mizérii je právě dokladem naší historické a kulturní svázanosti.