"To jste si radši měli koupit desku na elektřinu, ne? Dávat si v takové době sporák na plyn. Víte, že jen dva dny trvá, než to sem z Ruska doteče? Až to teda zase pustí," zavtipkoval na úvod naší krátké debaty u kohoutku, z kterého v tu chvíli ucházel plyn z Norska a českých zásobníků.
Naštěstí, reagoval jsem v žertu, my jsme diverzifikovaná domácnost. Trouba je už elektrická a teplo přichází z dálky z uhelné elektrárny. Když jsem si později četl o tom, jak přituhlo na Slovensku, už mi to vtipné nepřišlo.
Letos to bude dvacet let, co se střední a malá část východní Evropy odstřihla od úplné politické závislosti na Sovětském svazu. Ale i po této docela dlouhé době zůstávají tyto země plynovody a ropovody přisáté k bývalé matce Rusi.
Naši "noví" západní přátelé z Unie, které nyní jako první skutečně postkomunistická země předsedáme (Slovinsko nepočítám), zatím nejeví moc ochoty nám s tím pomoct. Byť se mi to nelíbí, dobře je chápu.
Evropu už nerozděluje železná, ale plynová opona. Stará evropská patnáctka bere z Ruska v průměru jen patnáct procent své spotřeby. Výjimkou jsou jen menší Finsko, Řecko a Rakousko s poloviční závislostí na tamním plynu.
Proti tomu z desítky bývalých socialistických států a členů Unie jich šest spoléhá na ruský plyn z osmdesáti a více procent (Česko ze tří čtvrtin, jediné Rumunsko z méně než poloviny). Velký problém mají Slováci, Maďaři a Pobaltí, protože ruský plyn pokrývá přes třetinu jejich celkové energetické potřeby.
Nejvlivnějším státům je to jedno. Británie s vlastními zdroji je úplně ze hry, stejně tak Francie připojená na sever Afriky. Německo a Itálie, v objemu vůbec největší odběratelé ruského plynu, tvoří asi čtyřicet procent zisku ruského monopolu Gazprom. Němečtí a italští národní šampioni (Wintershall, E.ON Ruhrgas, ENI) si s posvěcením nejvyšších politiků rádi plácli na přímé spojení plynovody z Ruska, které střed Evropy obcházejí.
Ekonomicky myslící člověk se nemůže divit, že tyto státy jsou vlažné k Putinovým výpadům do Gruzie, k přáním Ukrajiny vstoupit do NATO nebo k americkému radaru. Putinův Gazprom toho jen šikovně využívá.
Hlavním problémem je roztříštěná Evropa, její na národní šampiony rozdělený trh. Francie a Německo už desetiletí torpédují návrhy na rázné oddělení vlastnictví plynovodů, obchodu a výroby plynu. Přirozeně, nejvíc by se to dotklo jejich polostátních molochů, které by přišly o významnou část příjmů. Přibyla by jim konkurence.
Důsledkem je, že žádný společný trh s plynem neexistuje, obchodní smlouvy se skrytou politickou agendou jezdí domlouvat politici a koncový zákazník trpí. Určitě jste si také všimli té "ostré" konkurence na trhu s energiemi?
