"Bylo to v sobotu ve tři čtvrtě na pět ráno. Nezaklepali, prostě sem vtrhli. Zničili dveře. S obrovskými puškami si přišli pro šestileté dítě," vzpomíná drobný muž v šedých kalhotách a volné modré košili. Jmenuje se Delfín González, je mu sedmasedmdesát, nosí silné brýle a... čeká.
Čeká, až se jednou bude moci vrátit na Kubu. Do své země, kterou opustil téměř před čtyřiceti lety, protože se nemohl smířit s režimem Fidela Castra.
Delfín González je jedním ze stovek tisíc Kubánců, kteří emigrovali na Floridu. Obývá domek ve čtvrti Malá Havana. A právě v něm se před deseti lety odehrály události, jež mu nikdy nevymizí z paměti.
Rodina nechala chlapcovu místnost v miamském domku téměř v původním stavu. Ve skříni je dokonce pořád jeho oblečení.
Ti muži s puškami byli příslušníci americké pohraniční stráže. A šestileté dítě? Samozřejmě. Elián González. Onen roztomilý "plaváček" s velkýma čokoládovýma očima, který jednoho listopadového dne roku 1999 nasedl s matkou, otčímem a dalšími jedenácti Kubánci na chatrnou bárku a vyrazil na cestu přes moře za americkou svobodou.
Jenže jejich plavidlo bylo jedním z těch nešťastných: ztroskotalo. Skoro všichni se utopili, i matka a otčím. Zůstal jen Elián a další dva uprchlíci. Chlapce našli američtí rybáři po dvou dnech, které strávil ve vlnách na duši od traktorové pneumatiky. Byl dehydrovaný a vyčerpaný, ale živý.
Na Floridě se ho ujali příbuzní a začala několikaměsíční právní bitva, která plnila stránky novin od Miami až po Tokio. Floridská rodina trvala na chlapcově setrvání v USA, Eliánův otec (Castrův obdivovatel) naopak žádal vydání dítěte zpátky do vlasti.
Malý Elián Gonzáles s někdejším prezidentem Fidelem Castrem (2001)
Vyhrál. Americký soud konstatoval: Život s otcem je prioritou. Koncem června 2000 se tak Elián, tehdy už nástroj propagandy na obou stranách a symbol chladných vztahů mezi Kubou a USA, vrátil do rodného města Cardénas.
Šťastný Elián, zoufalý Elián
"Jestli jsem s ním v kontaktu? Vůbec. Kubánské úřady mi to jaksi neumožňují," vypráví dnes Delfín González. Stojí v jedné z místností svého domku, z něhož se během let stalo Eliánovo muzeum a proticastrovská svatyně. Už ve vstupní hale jsou tisíce fotografií malého chlapce z těch sedmi měsíců jeho amerického života.
Elián sedící Delfínovi na klíně. Elián s dalším strýčkem Lazárem, Delfínovým bratrem. Elián v čapce s Mickeym Mousem. Elián na zahradě při grilování, Elián v bazénu, Elián s knížkou. Prostě šťastný Elián.
A pak taky zoufalý Elián. Na fotografii právě z onoho momentu, kdy si pro něj přišla pohraniční stráž. Chlapec se na snímku krčí v náruči jednoho z rodinných přátel, napůl schovaný za posuvnými dveřmi od vestavěné skříně. Pláče a jeho oči vyjadřují nejvyšší zděšení.
Tahle fotka, jež pak dostala Pulitzerovu cenu, zabírá skoro celou stěnu právě v pokoji, kde se scéna odehrála. Dveře od skříně zůstávají pootevřené přesně jako před deseti lety. A nad zarámovaným snímkem visí duše, která Eliána přinesla do Ameriky.
Delfín González ještě upřesňuje, jak se to všechno seběhlo. Upozorňuje na díry ve vstupních dveřích, ukazuje, kde přesně ozbrojenci stáli. A potom přechází do protější místnosti, která bývala Eliánovým pokojem.
Všechno v podstatě zůstalo tak, jak bylo. Chlapcova postýlka i jiný dětský nábytek, dokonce i spidermanské pyžamo, jež visí na ramínku a zub času je na něm víc než patrný. "Byl to zločin proti lidskosti, že ho odtud odtáhli," opakuje muž.
Nezlobím se na ně
Před měsícem to bylo přesně deset let, kdy se Elián vrátil na Kubu. Je z něj mladý muž, který chodí do vojenské školy a vyjadřuje plnou podporu vládě. U příležitosti výročí se vyfotil s Raúlem Castrem a blahosklonně prohlásil, že jeho americká rodina sice tenkrát chtěla zabránit jeho shledání s otcem, ale že se na ni přesto nezlobí (více čtěte zde).
Uplynulo deset let od návratu Eliána Gonzálese na Kubu (30. června 2010)
"Jsem přesvědčen, že neříká to, co si opravdu myslí," svěřil se pak Delfín González floridskému listu El Nuevo Herald. "Měl se tu dobře. Chtěli jsme pro něj jen to nejlepší."
A doufá ještě, že se s chlapcem někdy setká? Bezpochyby. Tak jako většina kubánských Američanů, alespoň těch starších, totiž stále touží po návratu na Kubu. "Teď tam pochopitelně nemůžu," směje se. Hovoří sice velmi lámanou angličtinou (rodná španělština je pro něj i po dlouhých letech v USA pořád pohodlnější), ale s typicky americky zářivým úsměvem. "Ale hned, jak padne současná kubánská vláda, pojedu zpátky," dodává.
Delfín González přijel na Floridu v roce 1972. "Předtím jsem byl na Kubě osmnáct let ve vězení," vypráví. Cože? Osmnáct? "Ano, ano," kýve a pro jistotu ještě pravým ukazovákem kreslí na levé dlani číslice jedna a osm. Věznili ho, jak to bývá, za odpor proti režimu. Co konkrétně udělal? Na tuhle otázku odpovídá výmluvnou pantomimou: naznačí, jak na někoho střílí. Ale neříká nic.
Čekárna na Havanu
Čekárna na HavanuO Floridě se někdy sarkasticky říká, že je boží čekárnou. To proto, že se sem rádi stěhují američtí důchodci. Podobně by se dalo o Malé Havaně říct, že je čekárnou na tu velkou, opravdovou Havanu.
Delfín González se rozhodl čekat právě tady, v malém domku, který zvenčí zdobí dvě vlajky - americká a kubánská. Dny tráví povětšinou tak, že otevírá turistům a konverzuje s nimi. "Skoro každý den někdo přijde," říká. Večer pak zavře, odejde do svého pokoje a sní o shledání s chlapcem s čokoládovýma očima.
