Pošlete nám, prosím, k recenzi Poslední aristokratky nějakou svoji fotku,...

Pošlete nám, prosím, k recenzi Poslední aristokratky nějakou svoji fotku, oslovil editor Kavárny on-line Evžena Bočka. Autor poslal tuto, odhadujeme ji někdy na Mistrův věk maturitní... Alespoň jistou představu o Bočkovi dnešním poskytuje článek, na nějž v textu odkazujeme. | foto: Archiv Evžena Bočka

Až moc humoru do sychravých podzimních dní v románu Evžena Bočka

  • 1
Českých humoristických próz moc nevychází. Pokud tedy nepovažujeme za humor třeba komiksově krvavé morality mladého valašského autora Petra Měrky. Že by současné společenské klima čirému humoru neprospívalo? Nebo je k novodobému napsání Švejka potřeba ještě většího zoufalství? Otázku nechme bez odpovědi. Ostatně sama vytane na mysl při četbě románu Evžena Bočka Poslední aristokratka, který nyní vyšel.

Evžen Boček, povoláním kastelán na zámku v Miloticích, debutoval před dvanácti lety Deníkem kastelána (napsal jej pod jménem Jan Bittner). Kniha tehdy vzbudila slušný ohlas. Zřejmě i tím, že autor s řemeslnou lehkostí propojil zábavnou čtivost s intelektuální ambicí zkonstruovat detektivně dobrodružný příběh zkrachovalého nihilisty.

O knize

Evžen Boček Poslední aristokratka

Druhé město, Brno 2012, 250 stran, doporučená cena 279 korun.

V nynější próze, popisující panoptikální svět polistopadové české šlechty, nenechá Boček čtenáře na pochybách, že se vyhýbá jakékoliv společenské závažnosti. Smyslem pravého „humoristického“ románu bývá přesto (v ideálním případě) mrazivý závan skutečnosti. Jinak se pohybujeme na poli patafyzické hravosti či bezvýznamné apartnosti. Demýtizující, obnažující řez by se měl v textu vyjevit mimoběžně, třeba i zpětně. Po přečtení Poslední aristokratky je zřejmé, že Boček rozhazoval humor po tunách, jako kdyby psal v manickém vytržení. To je paradoxně největší předností i slabinou románu. Nadto jeho otevřený konec s titulem: KONEC PRVNÍHO DÍLU předjímá nebezpečí dalšího rozmělňování úmorně vtipných point. Pokud tedy nejde o další autorův šprým…

Obal knihy Evžena Bočka Poslední aristokratka

Kaše, která přetekla

Ale konkrétněji. Evžen Boček děj posunul na počátek devadesátých let dvacátého století, do doby divoké a přece jaksi šlechetnější i ke šlechtě, neboť raný postsocialismus nabízel ještě možnost, jakkoliv asi iluzorní, kultivovat českou společnost. Kniha je opět - stejně jako předešlý Deník kastelána - psána jako deník. Tentokrát jde o deník devatenáctileté Čechoameričanky Marie z Kostky. Ta se náhlým zrestituováním rodového zámku stane šlechtičnou zdevastovaného zámečku v zapadlé části Moravy. Mariina matka je naivní Američanka ztotožňující se s princeznou Dianou, otec pro změnu nepraktický intelektuál, jehož finanční okolnosti donutí stát se příkladným skrblíkem. Výborná výchozí situace pro rozvinutí crazy-komedie. Přestože Bočkův jazyk zůstává svou hovorovou neutralitou v neoriginální přibližnosti, kniha je od prvního zápisu mladé aristokratky vtipná, místy přímo k popukání. Jenže všeho moc škodí. A tak když se stále nic neděje a jen se opakují groteskní, infantilně panoptikální legrácky kolem hospodaření na zámku, text začíná být vtipnou kaší, která přetekla.

Navíc vypravěčka Marie není výrazně charakterizovaná, vyjma jisté uměřenosti a schopnosti prozíravého glosování. Možná by stačilo ji charakterově „zvýraznit“ (ne psychologizovat!), opepřit její jazyk - vždyť češtinu patrně získala jen od svého tatínka v Americe. Hned by přibylo další, totiž jazykové vrstvy humoru. Takto komická dimenze textů zůstává jednotvárná, vlastně ji výhradně „zařizují“ vedlejší věty vršící buď vtipná přirovnání, či absurdní domýšlení situací.

Navzdory výtkám řekněme, že jde o knihu vhodnou do sychravých podzimních dní. Poslední aristokratka je zábavné a neškodné humoristické čtení. V rámci zachování duševní rovnováhy je vhodné pustit si k této četbě například Mozartovo Rekviem.:)))


Video