Ayaan Hirsí Alíová se narodila roku 1969 v Súdánu, v zemi formálně muslimské, kde však valnou část života stále řídily ještě starší, převážně kmenové a klanové zákonitosti.
Neklidná doba ji a její rodinu prohnala na čas i dalšími zeměmi: Saúdskou Arábií s její wahhábistickou formou islámu, pak Keňou a Etiopií v dobách, kdy tam získávalo stále větší vliv Muslimské bratrstvo. V roce 1991 se ji otec rozhodl provdat za krajana, Somálce z Kanady. Cestovala s „mezipřistáním“ u příbuzných v Německu a tam se také odhodlala konečně se začít rozhodovat sama za sebe a přikázané manželství odmítnout, i když ji rodový klan bude brát jako „zrádkyni“.
Utekla do Nizozemska, tam u imigrační procedury uvedla jiné jméno (Alí byl vzdálenější příbuzný, původně se po otci jmenovala Maganová), získala občanství, doplňovala si vzdělání, začala se živit tlumočením při početných imigračních procedurách přistěhovalců z Afriky.
Posléze se začala v integrační a imigrační problematice angažovat i veřejně, a protože šlo o téma, které tehdejší nizozemskou politikou silně hýbalo, stala se známou osobností. Vstoupila do socialistické Strany práce.
Pro Thea van Gogha napsala scénář k dokumentárnímu filmu Podřízení, který popisoval subalterní postavení žen v islámu včetně těch z přistěhovalecké komunity v Evropě, kterým by zdejší zákony měly teoreticky zajišťovat úplně jiné postavení.
Tím vším na sebe obrátila pozornost radikálních složek muslimské komunity. Začal její „rushdieovský“ život štvance, skrývajícího se v doprovodu ochranky. Vše se ještě podstatně zhoršilo, když byl Theo van Gogh zavražděn a fanatický vrah zanechal na jeho těle vzkaz, že Ayaan Hirsí Alíová je další na řadě.
Mezitím se rozhodla, že nestačí se samostatně chovat, ale je třeba i samostatně myslet, odpadla od víry a od Strany práce se přesunula k Liberální straně, za niž se dostala i do parlamentu. Nakonec byla v Nizozemsku zpochybněna její naturalizační procedura (právě kvůli oněm nepravdivým údajům, kterými se ale celé roky při veřejných vystoupeních nijak netajila), a tak raději odešla do USA, kde začala pracovat pro neokonzervativní think-tank American Enterprise Institute. Jako štvanec pod neustálou hrozbou radikálů však žije i nadále.
To je život Ayaan Hirsí Alíové v kostce. Mimochodem: v recenzované knize je všude tvar Alí, což respektuji, ale ve sporu o cizí ženská příjmení jsem prostě příliš na straně zastánců překloňování, než abych byl s to knižní verzi dodržet...
Slova a významy
V češtině nyní vyšel vlastní životopis této svobodymilovné dámy. Nad překladem původního titulu Infidel na Rebelku poněkud váhám (to slovo ve mně evokuje spíš západní teenagerku, která se dožaduje svobody pořídit si piercing a jezdit na motorce), nicméně uvykl jsem si nekritizovat příliš zostra tam, kde mě nenapadá lepší řešení. „Přesný“ překlad by zněl Nevěřící, avšak z toho není poznat rod, a navíc je to oproti Infidel významově slabší.
Dvakrát mě nenadchl ani podtitul Odvrácená strana islámu, který v originálu není a jímž se český nakladatel zřejmě právě tuhle potíž pokusil vyřešit. Myslím, že mnohem víc tu jde o věci pozitivní, především o osobní svobodu a svobodu názorů a přesvědčení, než o islám, který je prostě překážkou, jež se ve snaze o dosažení těchto hodnot postavila autorce v cestu – a jíž mohlo být i něco jiného, protože v rigiditě a názorové nepružnosti je nabídka na naší planetě téměř neomezená.
Na druhé straně jsem coby pamětník ocenil, že nakladatelství Ikar se vlastně volbou tohoto titulu symbolicky vrátilo ke svým počátkům. Na počátku 90. let se totiž do naší první nakladatelské ligy vyšvihlo (kromě jiných faktorů samozřejmě) i obrovským úspěchem knih Betty Mahmoodyové, jejichž téma – nikoli však zpracování a zvolená forma – bylo relativně podobné.
Kam ta dáma přijde, tam nastavuje zrcadlo
V čem je kniha Hirsí Alíové jedinečná a skvělá? Především v tom, že autorka, jako každý cestovatel v čase, přináší neokoukané pohledy na realitu. A rozhodně tím nemyslím jen islám, i když ten byl a je jejím hlavním tématem („Byla jsem političkou jednoho tématu.“) Ale ruku na srdce, svět je prostě poněkud příliš komplexní, takže všichni si jej zjednodušujeme názorovými prefabrikáty a z nouze se opíráme i o informace, jejichž přesnost není z největších.
Alíová tak působila jako zjevení z jiného světa i v názorových komunitách Západu: v socialistické straně nebyla tak docela socialistická, v liberální ne tak docela liberální, mezi neokonzervativci není tak docela neokonzervativní. Kdyby si z tohohle slovního spojení neudělal tak brutální legraci jistý český film, řekl bych, že kamkoli Ayaan Hirsí Alíová přijde, tam „nastavuje zrcadlo“.
Socialistům připomněla, že před stovkou let se vyprofilovali nelítostnou palbou do křesťanství – a teď se panicky děsí sebekrotší kritiky islámu, aby neurazili náboženské city přistěhovalců. Liberály přiměla, aby iniciovali zkoumání, ke kolika „vraždám ze cti“ v Nizozemsku dochází – a oni udiveně zjistili, že ačkoli to ve své dobrodušné naivitě považovali za problém tak okrajový, že není ani třeba vést příslušné statistiky, za necelý rok v pouhých dvou z celkových 25 policejních okrsků Nizozemska bylo zabito „ze cti“ jedenáct muslimských dívek.
A teď zase neokonzervativcům „kazí kádrový profil“: jeden by si je představoval, když to trochu zkarikuji, jako modrooké blond árijce s prapodivnými svazky s tím, čemu se u nás před revolucí říkalo vtipně „vojenskoprůmyslový komplex USA“ – co mezi nimi, kruci, dělá mladá černá žena ze Somálska, feministka s částečně socialistickými názory?
Dvě zprávy: špatná i dobrá
Kniha také nabízí i jistý nečekaný pohled na Afriku. Když to opět přeženu, jeden by si naivně mohl myslet, že všichni Afričané budou asi bratři spojení společným postkoloniálním traumatem. Ayaan Hirsí Alíová však poznala i „rasistickou“ tvář Afriky a třetího světa vůbec: Somálci pohrdají Keňany, Saúdové považují za nižší bytosti všechny Afričany, naprosto nerovnoprávné, rasistické, xenofobní nebo sexistické vztahy existují i na mnoha dalších osách – nejen mezi národy, nýbrž i mezi kmeny, klany, pohlavími, generacemi. Když se řekne „rasismus“, myslí se tím téměř vždy bílý rasismus.
Proto člověka překvapí, že tyto vztahy v Africe jsou útlakem, násilností i zakořeněností (a tím, že na rozdíl od Západu se s nimi málokdo pokouší něco dělat) vlastně horší než obdobné problémy Západu.
Náš svět je v pohybu. Snad se suneme od středověku k moderní době, ale možná se hroutíme i zpátky – kdo to ví? Mezi epochami sem a tam putují miliony, desetimiliony lidí. Nemám ani špetku chuti se jakkoli pouštět do – v poslední době tak módního – mudrování o islámu, protože jde o problematiku tak složitou a neprůhlednou, že skutečně podstatnou odpověď přinese jedině další historická praxe. Rozhodně je příběh Ayaan Hirsí Alíové příběhem o lidské svobodě – a o nevykořenitelnosti lidské touhy po ní. A přináší, jako ty známé anglické anekdoty, jednu dobrou a jednu špatnou zprávu.
Tou špatnou zprávou je, že Alíové změnili fanatici život v peklo až poté, co se, odpusťte mi to zlehčování věci tak závažné, pokusila svůj stroj času proměnit v cestovní kancelář, se kterou by se do moderní doby mohli dostat i další milovníci individuální svobody.
Dobrou zprávou však je, že kdyby se věnovala čistě individuální časové turistice, mohlo jí to projít, ne sice zcela bezbolestně, ale přece jen mohlo – takže tatáž naděje je tu i pro další lidi podobných názorů.
Slovník, který známe
Pročetl jsem si v zájmu vyváženosti i řadu negativních recenzí na tuhle knihu. Kritika míří téměř jedním jediným směrem: Ayaan Hirsí Alíová je nenávistná štváčka. Připomnělo mi to (sakumprásk včetně výběru slov) doby před revolucí, kdy se taky většina Čechů dozvídala, že emigranti jsou nenávistní štváči. Když se po roce 1989 vraceli, kdekoho překvapilo, že Tigrid či Kohout jsou vlastně docela milí pánové. A ani v knize Ayaan Hirsí Alíové nenajdete nenávisti, co by se na nehet vešlo. Zato hodně smutku – a taky kus naděje.
. O knizeAyaan Hirsí Alí: Rebelka. Přeložila Alexandra Fraisová, redigoval Martin Kolínský. Ikar, Praha 2008, 392 stran (+8 stran barevných fotografických příloh), náklad neuveden, doporučená cena 279 korun. |
