Také rozmíška mezi čínskými a filipínskými plavidly na mělčině Scarborough v Jihočínském moři vedla k protestům v Manile. A dlouho plánovaný pokrok ve spolupráci mezi Jižní Koreou a Japonskem ztroskotal ve chvíli, kdy jihokorejský prezident navštívil opuštěný ostrov, jemuž Korea říká Tokdo, Japonsko Takešima a Spojené státy Liancourt Rocks.
Bez komuniké
Neměli bychom přehnaně bít na poplach. USA deklarovaly, že ostrovy Senkaku (které po navrácení Japonsku v roce 1972 spravuje prefektura Okinawa) jsou kryté americko-japonskou bezpečnostní smlouvou. Roztržku kolem mělčiny Scarborough se podařilo uklidnit, a přestože Japonsko odvolalo kvůli incidentu kolem Tokda svého velvyslance v Jižní Koreji, je nepravděpodobné, že by se vztahy mezi oběma zeměmi vyhrotily na ostří nože.
Není však od věci připomenout, že Čína použila v letech 1974 a 1988 smrtící sílu, aby vyhnala Vietnamce z Paracelských ostrovů. A Čína si také na Kambodži, která hostila letošní summit ASEAN, vynutila zablokování závěrečného komuniké, jež mělo vyzvat k uzavření kodexu chování v Jihočínském moři – ve čtyřicetileté historii tohoto sdružení deseti států to bylo poprvé, co nedokázalo vydat komuniké.
Japonskem kontrolované neobydlené souostroví Senkaku si už několik desetiletí nárokuje Čína.
Tíha dědictví
Oživení extrémního nacionalismu ve východní Asii je znepokojivé a současně pochopitelné. V Evropě možná Řekové reptají nad podmínkami německé podpory nouzovému financování, ale v období po druhé světové válce zaznamenal celý kontinent obrovský pokrok při sbližování zemí. V Asii se nic podobného nestalo a sporná místa sahající až do 30. a 40. let minulého století zůstávají ožehavá, přičemž celý problém zhoršují také zaujaté učebnice a politika vlád.
Komunistická strana Číny už není příliš komunistická. Místo toho zakládá svou legitimitu na rychlém hospodářském růstu a nacionalismu etnických Chanů. Vzpomínky na čínsko-japonskou válku v letech 1894-1895 a na japonskou agresi ve 30. letech jsou politicky užitečné a zapadají do širšího rámce představy, že Číňané jsou obětí imperialistických sil.
Někteří američtí obranní analytici pohlížejí na čínskou námořní strategii jako na jednoznačně agresivní. Poukazují přitom na rostoucí obranné výdaje a vývoj raketových a podmořských technologií, které mají uzavřít moře táhnoucí se od čínského pobřeží k „prvnímu ostrovnímu řetězci“ Tchaj-wanu a Japonska.
Ostrou reakci ze strany Číňanů vyvolala nedělní akce malé skupiny Japonců, kteří doplavali na sporné ostrovy Senkaku a vztyčili tam svou národní vlajku.
Jiní analytici naopak vidí čínskou strategii jako zmatenou, protichůdnou a ochromenou vzájemně si konkurujícími byrokratickými zájmy. Poukazují na negativní výsledky asertivnější čínské politiky po hospodářské krizi z roku 2008. Číňané podle nich v důsledku své politiky pošramotili vztahy téměř se všemi svými sousedy.
Vezměme si incident na Senkaku v roce 2010, kdy Japonci zatkli posádku čínské rybářské lodě, která narazila do plavidla japonské pobřežní hlídky, a Číňané pak vystupňovali hospodářskou odplatu. Výsledkem bylo, že si Čína slovy jednoho analytika „dala vlastní gól“, když okamžitě obrátila do té doby příznivý trend v bilaterálních vztazích s vládnoucí Demokratickou stranou Japonska. Obecněji lze říci, že zatímco Čína utrácí miliardy jüanů ve snaze posílit v Asii svou měkkou sílu, její chování v Jihočínském moři tuto snahu hatí.
Víte, to je složité
Zeptal jsem se čínských přátel a oficiálních představitelů, proč Čína takto kontraproduktivní strategii uskutečňuje. První a formální odpověď zněla tak, že Čína zdědila historické územní nároky včetně mapy z nacionalistického období, na níž je zakreslená „devítibodová linie“, která zahrnuje prakticky celé Jihočínské moře. Dnes, kdy lze díky novým technologiím lépe využívat podmořské zdroje i stavy ryb v oblasti, se prý nelze tohoto dědictví vzdát. V letech 2009-2010 dokonce někteří středně postavení činitelé a komentátoři hovořili o Jihočínském moři jako o suverénním „klíčovém zájmu“ – stejném, jako jsou Tchaj-wan nebo Tibet.
Vedoucí čínští představitelé se však nikdy nevyjadřovali jasně ani o přesné poloze této „devítibodové linie“, ani o tom, zda se jejich nároky týkají pouze některých pevninských útvarů, nebo i rozsáhlejších kontinentálních šelfů a moří. Na otázku, proč své nároky neobjasní, moji čínští partneři někdy odpovídají, že by to vyžadovalo složité politické a byrokratické kompromisy, které by vyprovokovaly domácí nacionalisty.
Čínští aktivisté plují vstříc japonskému souostroví Senkaku
Kromě toho někdy říkají, že nechtějí předčasně odkrýt karty. Spojené státy v roce 1995 a pak opět v roce 2010 deklarovaly, že situaci v Jihočínském moři by měla upravovat Smlouva Organizace spojených národů o námořním právu z roku 1982 (kterou paradoxně USA neratifikovaly), ale že Spojené státy nezaujímají k otázce územních nároků žádný postoj. Místo toho naléhavě vyzvaly, aby se sporné nároky vyřešily jednáním.
Vzpomeňme na Churchilla
V roce 2002 se Čína a ASEAN dohodly na právně nezávazném kodexu chování, který by tyto spory upravoval, avšak Čína jako velká mocnost věří, že z bilaterálních jednání s malými zeměmi získá víc než z jednání na multilaterální úrovni. Právě toto přesvědčení stálo letos v létě za čínským tlakem na Kambodžu, aby zablokovala závěrečné komuniké ASEAN.
Taková strategie je však pomýlená. Čína jako velká mocnost bude mít větší váhu za jakýchkoliv okolností, ale pokud přistoupí na kodex chování, může omezit škody, které si sama působí.
Pokud jde o ostrovy Senkaku/Tiao-jü-tchaj, s nejlepším návrhem přišel týdeník Economist. Čína by měla upustit od vysílání oficiálních plavidel do japonských vod a k řešení krizí způsobených nacionalistickými „kovboji“ využívat horkou linku s Japonskem. Současně by obě země měly oživit rámec z roku 2008, který se týkal společného rozvoje sporných plynových polí ve Východočínském moři, a ústřední japonská vláda by měla odkoupit opuštěné ostrovy od soukromého vlastníka a prohlásit je za mezinárodní námořní chráněnou oblast.
Winston Churchill s ženou.
Konference v Postupimi - Winstron Churchill, Harry S. Tuman a Josif Stalin.
Je načase, aby si všechny země ve východní Asii vzpomněly na slavnou radu Winstona Churchilla: „Tlachat a tlachat je vždycky lepší než válčit a válčit.“
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
