Zdánlivě stabilní, autokraty či diktátory řízený arabský svět vřel léta. Před třemi roky vybuchl. Neřešené politické, demografické a v neposlední řadě i sociální problémy explodovaly.
Revoluce byly zkraje – slovy analytika Marvána Bišáry – v cílech i formě "tak pozitivní, až se nezdály pravděpodobné". Šlo v nich o svobodu a důstojnost. Což se naneštěstí, nikoli neočekávaně potvrdilo: došlo ke kontrarevolucím (Egypt), vypukly nepokoje i války (především Sýrie). Revoluční Arábii se příliš nedaří ani ekonomicky.
V každé zemi šla historie jinudy, díky místní tradici, byť revoluce přišly z podobných příčin.
Tunisko Umírnění islamisté ve vládě skončili kvůli radikálům
Země, kde arabské jaro začalo, právě včera – snad i symbolicky – získala technokratickou vládu. U moci bude do voleb, které proběhnou příští rok. Premiérem je dosavadní ministr průmyslu Mahdí Džumaa.
Protesty v Tunisku (7. 9. 2013)
Co je důležitější: z vedení státu odešla islamistická, jinak velmi umírněná Strana obnovy. I vzhledem k volebnímu výsledku (vyhrála, ale nezískala většinu v parlamentu) řídila zemi bez excesů, kterých se ovšem nevyvarovali radikální islamisté. Ti zavraždili dva politické oponenty. A napadali vzdělané, značně sekularizované Tunisany, kteří nevidí svět jejich očima.
Egypt Svobodné volby vyhráli muslimové, teď vládne armáda
Co do kulturního vlivu klíčová arabská země se unavila na revoluční houpačce. Ve svobodných volbách vyhráli v zásadě umírnění islamisté z Muslimského bratrstva. Na rozdíl od Tuniska jasně. Voliči vybrali jejich člověka také za prezidenta.
Stoupenci egyptského prezidenta Mursího demonstrují v Káhiře (3. listopadu 2013)
Bratři však byli slabí a patrně příliš konspirativní. Každopádně zklamali přehnaná očekávání nedočkavých Egypťanů, a ti proto letos podpořili armádu v puči proti nim. Vojáci teď státu vládnou a vítězí tak v letitém boji dvou hlavních postkoloniálních sil – islamistů a armády.
Angažovaná mládež, která revoluci začala, se dostává mimo hru.
Sýrie Občanská válka přerostla v mezinárodní konflikt
Nejsmutnější je pohled na Sýrii, která zabředla do občanské války. Vlastně již mezinárodního konfliktu, v němž zápolí šíité se sunnity. A Západ s Ruskem a Čínou.
Když islamisté dobyli Rakká, vyvrátili kříž na střeše místního kostela a místo něho vztyčili svoji černou standartu.
Diktátorský prezident Bašár Asad z alavitské minority – ta vychází i z šíitské verze islámu, ke které se nyní také hlásí – hned zkraje revolty nastolil drsné represe. Téměř ihned začal oponenty režimu mučit a zabíjet. Část expertů tvrdí, že jde o instinkt menšiny, který válčí nikoli jen o moc, ale o život.
Výsledek? Zničená země, miliony uprchlíků doma i v Sýrii. Řešení v nedohlednu.
Libye Železnou pěst diktátora nahradil chaos
Kraj, který bizarní plukovník Muammar Kaddáfí svíral ocelovou, byť pěstěnou pěstí, upadl do chaosu. Přinejmenším pro pozorovatele zvenčí. Libyí se prohánějí ozbrojené skupiny kmenové či náboženské. Vláda je slabá, byť na poměry vcelku liberální, přičemž její členové byli vybráni voliči.
Což nic nemění na tom, že nespokojení ozbrojenci premiéra letos v říjnu na několik hodin unesli.
Jemen V některých regionech se daří i al-Káidě
Chudý Jemen byl vždy spíše konfederací kmenů než silným státem. Během revoluce se v ulicích San’á střílelo, což cyničtí pozorovatelé nepovažují za nijak výjimečné – vzhledem k počtu zbraní mezi příslovečně hrdými obyvateli.
Jemen je země kalašnikovů. Jejich počet převyšuje počet obyvatel země. Automatické pušky lze koupit na každém tržišti.
V Jemenu teď zástupci různých kmenů, stran i regionů jednají o smíření či o budoucím uspořádání, profesionální elity ve vedení země se však příliš nezměnily. I proto, že za ně není náhrada.
Především hlavní město San’á si užívá mediálního boomu a omezené, přesto spokojeně přijaté svobody slova. Problém tkví v tom, že vláda – stejně jako před revolucí – ne zcela kontroluje všechny regiony. Proto se sem uchýlili stoupenci sítě al-Káida, které se v regionu daří.
Prohrály tedy myšlenky arabského jara? Mají pravdu ti, kteří povýšeně tvrdí, že Arabové nutně potřebují silnou, trestající ruku?
Podle řady komentátorů je brzy na odsouzení revoluce, která se pokouší reformovat zažité mocenské stereotypy. Tunisko dosud – přes všechny zlé otřesy – nezradilo demokratické principy. Rovněž Egypt snad není pro svobodu zcela ztracen. Ostatní země mohou překvapit. I negativně.
