Jak uvádějí politologové Müller a Strom ve své analýze třinácti evropských zemí, podíl menšinových kabinetů dosahuje 37 procent. Čili menšinové vlády jsou v kontextu poměrného volebního systému a parlamentarismu kontinentální Evropy normálním jevem. Představují jednu z variant povolebního uspořádání. Nacházejí se v jednostranickém nebo koaličním tvaru.
Ačkoliv se na první pohled pojmy většinové a menšinové vlády vzájemně vylučují, v realitě tomu tak není. Paradoxně se totiž menšinové vládnutí neobejde bez většinové podpory.
Aby se menšinový kabinet stal funkční, musí mít zajištěnu většinovou podporu při úvodním hlasování o důvěře a pak při schvalování legislativních návrhů v parlamentu. V případě, že takovou podporu zajišťuje jediná podpůrná strana, hovoříme o "tiché či skryté většinové vládě".
V Česku s tím máme zkušenosti. V letech 1998-2002 vládla levicová ČSSD za stálé podpory pravicové ODS. Protože šlo o spojení dvou největších stran z opačného politického spektra, je přesnější použít pojem "tichá či skrytá velká koalice". Termín "opoziční smlouva" je zavádějící. Šlo o účelový slovní podvrh, který měl odvést pozornost od podstaty kartelové smlouvy mezi ČSSD a ODS.
Jenže menšinový kabinet nemusí jistit jediná podpůrná strana. Ve Švédsku menšinové vlády zpravidla hledají proměnlivou parlamentní podporu napříč politickým spektrem. K odlišným tématům potřebují jiné partnery. V politologii proto hovoříme o "skutečné či ryzí menšinové vládě".
Podobný projekt doporučoval Zeman Špidlovi v roce 2002. Místo křehké stojedničkové vlády s KDU-ČSL a US navrhoval vlastní menšinový útvar. ČSSD by s podporou komunistů prosazovala sociální zákony. Při řešení otázek zahraniční, bytové, zemědělské a ekologické politiky by spolupracovala se stranami pravého středu.
Ostatně podobné uspořádání připomínal Paroubkův kabinet. Ministři za KDU-ČSL a US ještě seděli ve vládě, ale ČSSD již prohlasovávala sociální zákony s KSČM.
Je potřeba silný a nekonfliktní lídr
Je logické, že strategii skutečné menšinové vlády může úspěšně prosazovat strana s rozsáhlým koaličním potenciálem, programově široce rozkročená a vedená nekonfliktním, ale schopným lídrem.
Shrneme-li to, parlamentní forma vládnutí se uskutečňuje jak ve většinovém, tak v menšinovém provedení.
Klasická doktrína většinového parlamentarismu, typická pro Británii, hlásá, že vláda by měla být dostatečně velká, aby kontrolovala parlament, a dostatečně jednotná, aby prosazovala přehlednou a soudržnou politiku. Vládnout proto má minimálně vítězná většina. Menšina plní opoziční roli, kritizuje vládu a připravuje se k vládnutí po příštích volbách.
Koncepce menšinového parlamentarismu vychází z předpokladu, že menšinové vládnutí není příznakem krize či rozhodovací paralýzy. Naopak tvrdí, že menšinové kabinety jsou nejlepší a morálně nadřazenou formou vládnutí, neboť zajišťují pro každý zákon dobrovolnou a přirozenou většinovou podporu poslanců. Tím odpadá nutnost blokové, ideologicky nepřátelské politiky, prosazující se přísnou stranickou disciplínou.
Samozřejmě, obě koncepce nekorespondují s realitou na sto procent. V Británii nalezneme menšinové vlády, ve Skandinávii kabinety většinové. Každá země svým kulturním a sociálním založením tíhne k jedné ze dvou uvedených kategorií.
Česká praxe parlamentarismu se blíží většinovému pojetí. Nicméně zkušenosti s menšinovými vládami z let 1996 a 1998-2002 nejsou zanedbatelné. Bylo by nepatřičné vylučovat varianty menšinového vládnutí z dalšího povolebního vyjednávání. Zúžil by se prostor pro řešení dvouměsíční patové situace.
Prezidentova podmínka předložit seznam 100 a více poslaneckých podpisů pro premiérské jmenování je neoprávněná. Ve hře by měly zůstat varianty menšinového uspořádání: jednostranické kabinety ODS nebo ČSSD, případně dvoučlenné formáty ODS a KDU-ČSL nebo ČSSD a zelení.
