To představuje zhruba sedm set osob - vysoké školy však musí každý rok odmítnout přibližně šedesát tisíc zájemců.
"Dohodli jsme se v reprezentační skupině - tedy s lidmi z Konference rektorů, Rady vysokých škol a klubu kvestorů - že nárůst nebude nijak dramatický. Pokud by byl, museli bychom vysokým školám dávat na studenta menší obnos peněz, 'zředit normativy'.
A to si nikdo nepřeje," prohlásil Průša.
"Další reálné snížení dotace na jednoho studenta již nelze připustit. Už teď dostáváme málo peněz, je to na hranici únosnosti," potvrdil předseda Rady vysokých škol František Ježek z Fakulty aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni.
Někteří rektoři a řada vzdělávacích expertů však tvrdí, že omezovat vysoké školy v tom, kolik přijímají studentů, nemá logiku.
"Pokud bude normativ nižší, ale škola bude moci přijmout více studentů, je to jen o mírném zvýšení efektivity výuky. Z tohoto pohledu je třeba hodnotit skutečnou potřebu nárůstu financí v situaci, kdy v učebně nesedí padesát studentů, ale šedesát," tvrdí rektor Masarykovy univerzity v Brně Jiří Zlatuška.
Jeho slova potvrzují údaje z čerstvé studie školských expertů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj: "Education at a Glance: OECD Indicators 2000 Edition". Z té je jasně patrné, že i země, které v rozmezí let 1990-96 nezvyšovaly peníze pro vysokoškolský sektor, nijak neomezovaly počty přijímaných studentů. Naopak: ve většině členských zemí rostou počty studentů mnohem rychleji než výdaje státu na vysoké školy.
Jde o jednoduchou matematiku: univerzita sice dostane méně peněz na jednoho studenta, ale pokud jich přijme víc, peníze se nasčítají.
"Jenže takto u nás mohou kalkulovat jen vysoké školy, o které je zájem. Ne tak nejrůznější technické školy, na něž se podle našich statistik hlásí minimum lidí," upozorňuje ředitel Ústavu pro informace ve vzdělávání Pavel Zelený.
Právě zástupců technik je však v reprezentační skupině, poradním sboru náměstka Průši, nejvíce.
"Důvod je jednoduchý: je mnohem jednodušší pro porady o financích získat technicky založeného člověka než třeba filologa," vysvětluje rektor Zlatuška, taktéž člen sboru. "Nejsem sám, kdo výsledek vnímá tak, že zástupci technik ve skupině logicky hájí své zájmy a jsou v přesile. Pak se není co divit, že se každý rok bavíme o maximu přijímaných studentů."
S touto praxí se začalo v roce 1997, za úřadování ministra Jana Sokola. "Skutečně - pozastavení růstu vysokoškolských studentů jsem jako první schválil já. Bylo to na protest, že jsem nijak nemohl změnit to, jak malé peníze na školství půjdou.
Domníval jsem se, že opatření bude natolik varovným signálem, že se už situace nebude opakovat," řekl před pár dny Sokol.
Podle předběžných propočtů ministerstva školství by se tak počty studentů přijímaných na bakalářská (kratší, tříletá) studia měly v příštím roce zvýšit o deset procent, na magisterské (delší, pětileté) programy pak o pouhé procento.
Ministerstvo chce tímto nepoměrem dosáhnout toho, aby vysoké školy otevřely více bakalářských programů. Ty v tuzemsku nejsou příliš populární (tvoří asi jen jednu pětinu nabízených programů), a to především proto, že pro bakaláře neexistuje žádná odezva v platových tabulkách.
"Ačkoliv ve světě je bakalář hotový vysokoškolák, který absolvoval ucelené vysokoškolské vzdělání, snad jen zaměřené více na praxi, v tuzemsku je takový člověk považován za nedouka, který nedokázal dokončit školu," míní Sokol.
