Ženy nejsou boxovací pytel, učí policistka muže v zemi s mačetou ve znaku

V africké Angole mnoho lidí stále neví, že domácí násilí je nelegální a hrozí za něj trest. Zákon, který ho zakazuje, tady totiž platí teprve od roku 2011. Díky němu stále více týraných žen přichází na policii. V provincii Bié jim pomáhá vyšetřovatelka Carla i Češi.

„Kdy jste zraněného muže viděl naposledy?“ ptá se elegantně oblečená žena ve středních letech mladíka v bílé košili. Ten se ošívá a mluví tiše. Ví, že je v průšvihu. V jeho autě našli ošklivě pochroumaného člověka.

Případ byl přidělen vyšetřovatelce Carle Guiembi. Pečlivě zapisuje výpověď do formuláře. Měří podezřelého pohledem. Carla je mezi kolegy na kriminální policii v angolské provincii Bié známá jako ta z oddělení pro domácí násilí. Dlouho ale žádné takové neexistovalo.

Angola vstává z trosek

Země na jihu Afriky patřila mezi portugalské kolonie. V roce 1975 po 14 letech gerilové války vyhlásila nezávislost, krátce poté ovšem vypukla občanská válka, která si vyžádala asi půl milionu obětí. Klid zbraní byl vyhlášen až v roce 2002. Konflikt se promítl i do podoby státní vlajky - červená barva značí krev prolitou za války, černá značí Afriku. Na tomto barevném pozadí se vyjímá mačeta, ozubené kolo a pěticípá hvězda - symboly zemědělství, průmyslu a socialismu.

I když je Angola díky zásobám ropy jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik světa, stále patří k zemím s velkou mírou chudoby. Čtvrtstoletí trvající boje negativně ovlivnily infrastrukturu, zdravotnictví i školství. Asi 30 % populace neumí číst a psát. Naděje na dožití je v Angole 55,6 let (v České republice 78,5 let). Podle indexu lidského rozvoje je Angola na 149. místě žebříčku ze 187 zemí. Byla prioritní zemí české zahraniční rozvojové spolupráce.

Domácí násilí je totiž možné oficiálně trestat teprve čtyři roky. Do roku 2011 neměly oběti nárok na lékařskou, finanční ani právní pomoc od státu. Málokterá týraná žena tedy na policii přišla. „Dřív týrané ženy vůbec nemluvily o tom, co se jim děje doma. Zákon jim otevřel oči. Už vědí, že si můžou říci o podporu. Ale velké změny se nedějí ze dne na den,“ popisuje policistka.

Carla pracuje u policie 20 let a až do loňska byla v oblasti velké asi jako Česká republika jediná, kdo se domácím násilím zabýval. Dnes má tři kolegy. „Snila jsem o tom, že půjdu do armády. Chtěla jsem létat helikoptérou a spouštět se dolů na laně. Pak ale přišla nabídka od policie a já jsem ji přijala. Trvalo mi pět let, než jsem začala tuhle práci mít ráda. Dnes jsem na ni pyšná. Být policejní vyšetřovatelkou, to je přeci krásná práce,“ směje se.

Na první pohled rozhodně nevypadá jako některá z hrdinek televizních detektivek, i když by jí klidně mohla být. Řeší vraždy, fyzická napadení i zanedbání péče, někdy pošle k soudu i deset případů týdně. Za svou kariéru jich uzavřela asi tři tisíce.

Důsledek domácího násilí?

V zemi, která se vzpamatovává ze čtvrtstoletí válek a několik generací v podstatě vyrostlo bez vzdělání, je na denním pořádku, že manžel napadá fyzicky svou ženu. Podle průzkumů v oblasti Bié se to děje až polovině rodin. Časté jsou i sexuální útoky a nechtěná těhotenství.

Tomu zřejmě nasvědčuje i další Carlin případ. V jedné z chudších čtvrtí angolského města Kuito se setkává s asi třicetiletou ženou. „Tady jsem se myla a pak jsem šla támhle na záchod. Při vykonávání potřeby jsem cítila jen mírný tlak, nenapadlo mě, že rodím,“ říká. Sousedi našli její brečící dítě v latríně.

Carla drží zachráněné miminko zabalené v zavinovačce a klade matce otázky. „Nikdo nevěděl, že je podezřelá žena těhotná. Je pravděpodobné, že se chtěla dítěte zbavit, protože bylo nechtěné. Je potřeba zjistit, co se přesně stalo a jakou roli hraje otec,“ vysvětluje Carla a žádá místní lidi o přesnou rekonstrukci situace.

Policistka Carla je součástí skupiny proti domácímu násilí, kterou dala dohromady česká nezisková organizace Člověk v tísni. V rámci evropského projektu propojuje v provincii Bié policii, neziskové organizace, státní správu, zdravotnická zařízení i soudy - všechny, kteří řeší násilí na ženách.

„Vyměňují si informace o případech, sdílí zkušenosti i data. Dříve nebyly jednotlivé složky koordinované,“ říká Angela Samanjono z angolské mise Člověka v tísni. Bylo tedy mnohem složitější týraným ženám skutečně pomoci. „A pak je opravdu důležitá osvěta,“ dodává. S policejní vyšetřovatelkou Carlou připravují rozhlasovou hru, která bude vysvětlovat, že útočníci páchají trestný čin a oběti zase, že mohou vyhledat pomoc.

Zemědělci šíří osvětu

Češi proto podporují i další aktivní Angolany, kteří chtějí o problému mluvit. Místí studentská divadelní skupina předvádí ve školách i na trhu ve městě Kuito drama na téma domácího násilí. Divadlo je v mnoha afrických zemích nástrojem šíření osvěty – lidé nemají běžně televizi, mnozí neumí číst, takže názorná forma je ideální.

Zapojilo se i zemědělské družstvo z obce Andulo. I když jejich prací je pěstovat kukuřici a starat se o pole, mají chuť a čas na přednášky třeba v kostele. „Hovoříme o problému s mladými lidmi, protože oni pochází z rodin, kde se domácí násilí děje. Vysvětlujeme jeho důsledky. Radíme, kam se můžou obrátit pro pomoc,“ popisuje koordinátorka Laurinda Chissanga a upozorňuje na jeden z hlavním problémů:

„Problémem je ekonomická závislost žen. Mnoho z těch, které týrá jejich manžel, mlčí. Bojí se totiž rozpadu rodiny a chudoby. Muž většinou vydělává peníze, žena se stará o děti a dům. To je potřeba změnit,“ říká.

Příkladem je její kolegyně Leopoldina, která žákům vypráví příběhy ze života. Nedávno si otevřela díky podpoře z Česka malou kantýnu na střední škole. Dnes už ví, že když bude potřeba, o své dvě děti se postará i sama. Leopoldina je důkazem, že Angola už ušla velký kus v cestě za rovnoprávností žen a mužů. Země má schopné policistky, jako je Carla, zákon proti domácímu násilí i podporu ze zahraničí.