Pokud jde o posuzování mezinárodních smluv, Ústavní soud dnes i před rokem hledal zlatou střední cestu, jak na jedné straně co nejvíce umožnit vyjádření pochybností ohledně ústavnosti mezinárodní smlouvy (je ostatně v zájmu České republiky, aby veškeré takové pochybnosti byly už před ratifikací odstraněny), ale na druhé straně umožnit i včasné převzetí těch mezinárodních závazků, které byly v České republice demokraticky odsouhlaseny.
Trapnost s Lisabonem končí, radují se politici.Jiní hrozí Štrasburkem |
O Lisabonu naposledy
Proto Ústavní soud před rokem odmítl přezkoumat celou Lisabonskou smlouvu a soustředil se jen na části, proti nimž byly vzneseny argumenty. Nechtěl totiž případné skupině poslanců a skupině senátorů vzít prostor pro jejich podání.
Dnes Ústavní soud zdůraznil, že není možné znovu z týchž důvodů napadat ty části, které už posoudil (tam je rozhodnutí Ústavního soudu závazné a definitivní), a zároveň stanovil lhůtu pro podávání nových návrhů - mají se podávat "bez zbytečného odkladu" po hlasování v Parlamentu a nemají být dále rozšiřovány.
Vzhledem k tomu, že poslanci a senátoři si své pochybnosti mohou promýšlet už od doby předložení smlouvy Parlamentu, je tato lhůta přiměřená. To je velmi rozumná a vyvážená reakce Ústavního soudu na postup senátorů v tomto řízení. Pro ratifikaci Lisabonské smlouvy to znamená, že Ústavní soud už další návrhy směřující proti ní nepřipustí a že tedy o Lisabonské smlouvě jako takové rozhodoval naposledy.
Ústavní soud odvrhnul celou řadu námitek senátorů a prezidenta republiky proti Lisabonské smlouvě jako buď právně pochybné a plynoucí z nepochopení věci, nebo Ústavním soudem už posouzené.
Lisabonská smlouva je v pořádku,rozhodl ústavní soud |
Suverenita může být posílena
K jiným se věcně vyjádřil. Zopakoval svůj výklad pojmu suverenity, na základě kterého akceptoval části Lisabonské smlouvy už před rokem. Suverenitu státu chápe jako nikoli samoúčel, nýbrž jako prostředek k naplňování základních hodnot demokracie a svobody v naší zemi.
Svobodné přenesení určitých kompetencí státu na mezinárodní organizaci, na jejímž rozhodování se podílíme, může být dokonce posílením naší takto chápané suverenity.
Český ústavní soud je tak o něco "eurooptimističtější" než ústavní soud německý, který ve svém červnovém nálezu přímo vypočítal některé pravomoci, které musí Německu zůstat, aby i nadále bylo suverénní (např. stanovování trestných činů, které nejsou přeshraniční, nebo vysílání německých vojáků do bojových akcí). Náš Ústavní soud obdobným návrhům senátorů nevyhověl.
Ústavní soud on-line:Jak soud rozhodl o Lisabonské smlouvě |
Více rovin evropské demokracie
Důležité doplnění těchto úvah najdeme v bodech 134 až 140 nálezu, kde se Ústavní soud zabývá diskutovanou otázkou tzv. demokratického deficitu Unie. Ústavní soud nepřistoupil na argumentaci senátorů, že věta z Lisabonské smlouvy "Fungování Unie je založeno na zastupitelské demokracii" činí z EU stát.
Zde náš Ústavní soud, obdobně jako ten německý, zdůraznil, že demokracie v EU má několik rovin, které se vzájemně doplňují - přímo volený Evropský parlament, členy národních vlád odpovědné národním parlamentům a konečně i posílenou přímou účast národních parlamentů na unijním rozhodování.
Lze tedy říci, že "Brusel", tedy politická vůle Evropské unie, neznamená jen vůli Evropského parlamentu, ale také českého premiéra, českých ministrů, českých poslanců a českých senátorů, kteří se na "bruselském" rozhodování různou měrou podílejí. Evropská unie tedy není rozhodováním "o nás bez nás".
Jak vidí rozhodnutí Ústavního soudu blogeři |
Už proto, aby se tyto otázky vyjasnily a důkladně vysvětlily, lze jen přivítat, že nejprve Senát a po něm i skupina sedmnácti senátorů iniciovaly toto řízení před Ústavním soudem, a daly tak Ústavnímu soudu příležitost se erudovaně a zároveň za velké pozornosti médií i občanů k těmto otázkám vyjádřit. Jsem přesvědčen, že obě rozhodnutí Ústavního soudu přispějí k oslabení některých mýtů, které o Evropské unii v české veřejné diskusi kolují.
