Po roce 1989 se zvýšilo odměňování vzdělané práce, avšak vysokoškoláků přibývalo jen pomalu. Daní za rychlé otevření škol v posledních deseti letech byla pro změnu ztráta excelence. Demokratizované vzdělávání převážilo nad elitním a vyvolalo vlnu nerozlišující kritiky „heterogenní kvality“ studia.
NERV v této souvislosti poukazuje na slabý monitoring, neexistenci přesných dat a norem. Bez nich totiž srovnáváme nesrovnatelné. Růst poptávky a nabídky sám o sobě úroveň vzdělání nesnižuje. Nároky na studenty nejsou automaticky nižší - jsou jen jiné, diferencovanější než dříve. Z různě orientovaných škol nikdy nedostaneme „homogenní“ výsledky.
Živelný růst vytvořil nepřehledné prostředí neroztříděných škol; zákonodárci stačili jen definovat tři studijní stupně v souladu s evropskými trendy. Kvůli nekoncepční politice byly vysoké školy nuceny honit mnoho zajíců najednou a improvizovat. (Neuniverzitní sektor například nemohl vyhovět kvalifikačnímu řádu akademických pracovníků jinak než angažováním úzkoprofilových, a tedy „létajících“ profesorů.)
Zahájení stavby vědeckotechnického parku zlínské univerzity.
Ani za legislativně mlhavých okolností přitom nelze házet všechny školy na jednu hromadu. Serióznější většina neponižuje vysokoškolské vzdělání na (re)kvalifikační „pobočkové“ školení, nevystavuje inflační diplomy a nepromuje klienty úřadů práce.
Od všeobecného vzdělání ke specializaci
Cílem zamýšlených změn je udržet široce otevřený vchod ze střední na vysokou školu a rozvětvit vzdělávací cesty až na bakalářském stupni. Podmínkou je silná všeobecně vzdělávací středoškolská základna, která připravuje způsobilé uchazeče. U nás se ale věci vyvíjely opačně, připomíná NERV. Vysoce diferencované, vyprofilované střední školy posílají maturanty do statických neuspořádaných poměrů vyššího vzdělávání. Kapacity gymnázií a lyceí neodpovídají dvojnásobnému počtu studentů pokračujících na vysoké. Hlásí se stále více absolventů odborných škol, které se kultivací studijních předpokladů primárně nezabývají. Bez příslušných standardů tak může být „systémovým“ ohrožením kvality – jako potenciální vstupenka na vysokou školu – i nová maturita. (Plošné testování je totiž příznakem dávno vyčerpané éry školy-nalejvárny posilujícím škodlivé vzdělávací stereotypy. NERV mimochodem navrhuje méně problematické a lacinější metody sledování výsledků.)
Ústní zkouška státních maturit na SOU tradičních řemesel v Brně. (2. května 2011)
Poradci i ministerský návrh trvají na adresné diverzifikaci studijní nabídky, která růstovou dynamiku usměrní. Shodují se ve funkčním rozvrstvení škol na univerzity („vysoká učení“) a odborné, prakticky zaměřené vysoké školy. Takzvané specializované univerzity budou typem vhodným pro transformaci výzkumných ústavů. (Přiznáme-li univerzitní statut Akademii věd ČR, mohli bychom proniknout i do mezinárodních žebříčků, upozornil v pohotové nadsázce Jiří Zlatuška.) Změna typu bude možná jen novou akreditací při stanovení odpovídajících kvalitativních parametrů a autonomních předpisů. Samosprávy jsou zatím i v odlišných školách velmi podobné. Užším propojením odpovědnosti a pravomocí fakult, vedení škol a akademických senátů bude také řízení účinnější.
Šachování s bakaláři
Ekonomičtí experti věří, že HDP roste s gramotností obyvatelstva. Jiné studie naopak tvrdí, že příčinná souvislost mezi vzdělanějším obyvatelstvem a konkurenceschopnější ekonomikou neexistuje. Ať tak či tak, lidé chtějí dál studovat.
Na vysoké školy nastupuje nejen 63 procent čerstvých maturantů, nýbrž přibývá i zájemců z praxe. Vzdělání, dlouhodobě návratná investice do vlastní hlavy, je žádanou, byť stále méně účinnou pojistkou na trhu práce. Vysokoškolský diplom usnadňuje, ale již nezaručuje úspěch v příjmové a statusové soutěži.
Rektor Vysoké školy Karla Engliše Ladislav Zapletal ukazuje bakalářské práce studentů; říjen 2009. Ilustrační snímek.
Rostoucí poptávka je vedle přirozené touhy po poznání i důsledkem vyšších formálně vzdělanostních požadavků na zaměstnance. Objektivní růst významu znalostí a kompetencí je však v rozporu s (ne)ochotou firem odměňovat přibývající graduované čekatele výnosnějšími místy. Vedlejším produktem liberalizace vzdělávání je nadbytek „nepraktických“ bakalářů. Na papíře jsou plnohodnotnými vysokoškoláky. Navzdory tomu – bez vlastního zavinění – nesou cejch nedovzdělanosti (s despektem jsou titulováni i na televizní obrazovce) a přezaměstnané firmy s nimi ucpávají mezery po středoškolácích. Není divu, že se vracejí do školy a pokračují v navazujících magisterských programech.
Nepoměr mezi počty studentů bakalářského a magisterského cyklu je také důsledkem formálního zavedení třístupňového studia. NERV kritizuje školy, které původní dlouhý program jen mechanicky rozdělily na dvě části, na pracovní trh posílají nešikovné bakaláře a ohrožují svou univerzitní pověst. Důvěryhodnější jsou v tomto ohledu ti, kteří budovali strukturované studium „zdola“ a magisterský stupeň postavili na samostatný ověřený základ.
Bakalářské promoce, Univerzita Tomáše Bati, Zlín, rok 2003. Ilustrační snímek.
„Inženýři“ v radě i na ministerstvu přesto plánují disciplinovaný odchod většiny bakalářů do práce. (Náměstek Jan Koucký slibuje školám bonifikaci za bakaláře, kteří hned nastoupí do zaměstnání.) Co nejdříve zhodnotit nabyté vzdělání v praxi je přitom v legitimním zájmu absolventů. Kontraproduktivní až nebezpečné však je zkracování vysokoškolských studií zákonem (za rok bakalářem nebo magistrem), jak je navrhuje ministerstvo. Podbízením a snahou ušetřit jde proti podstatě vzdělávání, posiluje jeho „plzeňskou“ záměnu za vydávání diplomů. Opisuje cizí vzory (idea tzv. profesních doktorátů a uznávání praxe) a současně podrývá prestiž akademického titulu. Dovedné bakaláře těžko udržíme „ve výrobě“, když je připustíme rovnou k rigorózní zkoušce. Záměr zavést krátká specializovaná diplomová studia zas vypadá jako rána z milosti vyšším odborným školám, jejichž nevyhovující statut pak nebude třeba řešit.
Jenže odpovědí na vzdělávací výzvy doby není zkracování, nýbrž rozrůznění obsahu, úrovní a forem vzdělávání, včetně kombinovaného a distančního studia.
Jan Náplava ve třiadvaceti letech zvládá šest jazyků včetně čínštiny, studuje na univerzitách po celém světě
Za méně peněz více muziky
Země, ve kterých vzdělávání zmasovělo, zaznamenaly pokles veřejných nákladů na studenta. Tam, kde zároveň nedošlo k dostatečné diverzifikaci, klesaly výdaje státu rychleji.
Nevyhraněnost a podfinancování škol může být smrtícím koktejlem, varuje NERV. Kárá stát za paušální přidělování prostředků a doporučuje regulovat naplněnost studijních cyklů (především magisterského studia), ne celkové počty financovaných studentů.
Bankovní Institut Vysoká škola - Karlovarské konzultační středisko (pobočka) sídlí v budově Střední odborné školy pedagogické, Gymnázia a Vyšší odborné školy na Lidické ulici; listopad 2009. Ilustrační snímek.
Školy – dotované podle normativů na studenta – ale nebudou chtít přivřít zájemcům dveře bez kompenzací. Rozpočet jim bude dorovnán podle kvalitativních ukazatelů, kontruje ministerstvo ve shodě s vládními rádci. Až třicet procent dotací navrhuje přidělovat úměrně uplatnění absolventů a vědeckovýzkumné potenci univerzit. Umělecké a profesně specializované školy, které vědu nepěstují, budou mít vlastní kritéria. Stát tak přinutí veřejné školy zvyšovat výkon a možná i uspoří. Zejména přiměje-li posluchače včas dokončovat studium, zdůrazňují poradci.
Na liknavé je třeba si posvítit stejně jako na „turbo“ studenty. Školné při tom sehraje roli „autoregulátora“ (ne rozpočtového spasitele ani sociálního síta) a skrze rozhodování uchazečů ovlivní oborovou strukturu, předpovídá NERV. Neuvažuje o školném jako nástroji, který by měl narovnat nerovnost mezi studenty soukromých a veřejných vysokých škol; přestože jsou občansky rovnoprávní, ti první hradí studijní výdaje z vlastní kapsy. Naopak navrhuje – a to už se úředníkům poslouchá hůře –, aby stát finančně podpořil i studenty soukromých škol.
Ostravský veletrh práce - zájemce se informuje u stánku Vysoké školy báňské; březen 2011. Ilustrační snímek.
Připravovaný zákon stanoví podmínky periodického hodnocení vnitřního systému kvality podle požadavků na daný typ školy. Úroveň vnitřní kontroly bude posuzovat nástupkyně akreditační komise, nezávislá Agentura pro kvalitu vysokého školství. Úlohu vnějších aktérů (včetně zahraničních) a plurality měřítek podtrhuje i NERV a doporučuje například ve světě osvědčené srovnávací testy absolventů. Hodnocení výsledků vzdělávání a výzkumu se promítne do financování a institucionální akreditace škol, která nahradí schvalování oborů, při němž rozhodovaly vstupní předpoklady. Pokud také zaměstnavatelé zareagují na plnění vzdělanostních nároků svou platovou a poziční politikou, jak požadují ekonomičtí poradci, nebude pro školy z kleští kvality úniku.
Přenošená reforma v naději
Návrh zákona nezapomíná na širší poslání vysokých škol a zdůrazňuje jejich „službu společnosti“. Ekonomové školám vytýkají nezájem o potřeby podnikatelské sféry, neaplikova(tel)ný výzkum, nenápaditost a nepružnost. Volají po těsnější spolupráci profesně zaměřených vysokých škol se soukromým sektorem. (Zároveň vyvracejí mýtus o klesajícím zájmu o technické disciplíny. Připouštějí však, že nejtalentovanější kandidáti dávají přednost jiným oborům.)
V mezinárodních žebříčcích zaostáváme měřeno jak kvantitou, tak kvalitou. Ve vyspělém světě je demokratický a elitní princip v rovnováze a špičky se rodí ze široké základny. Také naše reforma má dvojí politicko-ekonomické zadání: zmasovění a specializaci. Vedle výzkumných univerzit budou mít své místo sebevědomé – nikoli provinční „secondhand“ – oborově orientované vysoké školy. Obě křídla potřebují jasná kritéria a čas na nalezení identity. Jen tak skončí kupčení s vyprázdněnými tituly i jejich účelové znevažování. Známkou kvality bude jméno absolvované školy.
(ilustrační snímek)
Ve školství, nejsetrvačnějším společenském systému, se změny projeví až za několik politických cyklů. Začít měly v 90. letech na pedagogických fakultách revolucí v přípravě učitelů. (Nápad, aby se i pedagogové spokojili s bakalářským vzděláním, je trpkou pointou.) Terciární vzdělávání má alespoň svou Bílou knihu, výstupy konference rektorů a teď i pozoruhodný posudek ekonomických konzultantů. Probudili se i zákonodárci. S poradci se dokonce shodují na systémových úpravách, které podpoří výkon vysokých škol, zpřístupní rozmanité studijní dráhy a nabídnou společnosti druhou, osobnější tvář masového vzdělávání.
Autor je vedoucím katedry jazyků a společenských věd na pražské Soukromé vysoké škole ekonomických studií
