Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Amitai Etzioni: Budeme-li prázdní, naše duše zaplní náboženští fundamentalisté

  8:55aktualizováno  8:55
Je třeba stanovit pevné školní řády, pěstovat charakter, vcítění do situace druhého i neexkluzivní kolektivní sporty. V díle sociologa Amitaie Etzioniho nalezneme velmi inspirativní, ale i dost problematické momenty. Seznamte se s myšlenkovým světem tohoto muže, od něhož česky zatím bohužel vyšla jedna jediná kniha.

Amitai Etzioni | foto: www.meister-eckhart-preis.de

Ve světě se zhruba od 80. let minulého století prosazuje nový směr politického myšlení, nazývaný komunitarismus. Jedním z jeho zakladatelů je sociolog Amitai Etzioni. Narodil se v Německu v roce 1929 jako Werner Falk, s rodiči prchá do spartánských podmínek pozdějšího Izraele, v elitním bojovém oddílu Palmach hájí Jeruzalém a studuje tam pak u filosofa Martina Bubera. Doktorát sociologie obdrží již v kalifornském Berkeley.

Amitai Etzioni v mladším věku

Amitai Etzioni v mladším věku

Současný profesor George Washington University v metropoli USA vede i komunitární síť The Communitarian network na http://communitariannetwork.org/. Staré „zlaté pravidlo“, platné po světě ve více historických verzích (například Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi), doporučuje doplnit. Něčím, co by se týkalo jak zodpovědnosti jednotlivce za celek společnosti, tak v dnešní řeči jasně uznávalo a hájilo svobodu životní volby jednotlivců. Jeho „nové zlaté pravidlo“ zní: „Respektuj a prosazuj morální řád tak, jak bys chtěl(a) přimět společnost, aby respektovala tvou autonomii / svébytnost.“ Jeho „vnímavý“ [responsive] komunitarismus vytýká „libertariánům“ jednostranný důraz na jednotlivce, zatímco „komunitaristům“ východoasijským, vycházejícím z úsilí po dobrém fungování společnosti, naopak vytýká autoritářství a málo ohledů na práva a autonomii jednotlivce. Komunitarianismus méně než tradiční „sociální konzervativci“ spoléhá na stát a je méně restriktivní ve vynucování společenských norem.

Aktivní společnost

Amitai Etzioni se svými jedinečnými zkušenostmi z budování izraelského státu si již koncem 60. let, tváří v tvář rozvoji moderních prostředků výroby i komunikace zkoumá, nakolik je společnost aktivní – zda je sluhou nebo pánem vlastních nástrojů, zda její příslušníci i ona sama dokážou vládnout sami sobě, vytvářet přirozené spolky, volit představitele a běh událostí (spolu)ovlivňovat.

Obálka jedné z knih Amitaie Etzioniho

Obálka jedné z knih Amitaie Etzioniho

Jsou-li lidé a společnosti podřízeny, odcizeny a vydány na pospas silám které neřídí ani nechápou otevřeně, pak jsou pasívní, pokud skrytě, pak jsou neautentické. Příslušné formace mohou vydržet desítky let, ale bývají ze své podstaty nestabilní proto, že skrývají před pozorovateli a dokonce i před svými vlastními vládnoucími vrstvami míru, do níž došlo ke ztrátě konsensu a tím i uznání a nápravu společenských problémů. Lidé často utíkají k nějakým drogám, které neautentičnost společnosti zpětně posilují. Jiní se alespoň stahují ke svému soukromému já. Avšak nejlépe aktivizují celou společnost i v totalitních poměrech ti, kteří rozvíjejí své já na veřejnosti a činí z něj základnu k jednání a spolupráci více lidí. Dalekosáhlý projekt umí zahájit jen málokdo, ale mnohem víc lidí se dokáže připojit a provést podstatnou změnu. Čím aktivnější společnost, tím lépe po mnoha stránkách funguje.

Citace a literatura

Poznámky autora ve formátu PDF pro zájemce o hlubší poznání díla Amitaie Etzionia

Ani sám Etzioni nemohl tušit, na kolikeré způsoby se mu tahle jeho myšlenková základna bude hodit pro jeho pozdější kritiku směřování americké společnosti. V roce 1996 se poohlíží zpět: V 50. letech 20. století v USA vládly ještě dost tradiční normy a morálka, jednotlivec musel zapadnout do vymezené role a měl nevelké možnosti životní volby. Lidé vzhlíželi k autoritám, a ve společnosti panovalo bezpečí a řád, který nebral ohled na všechny, ale každý jej mohl pocítit a těšit se jeho výhodám. Děti si ještě mohly hrát venku bez dohledu, lidé mnohde nezamykali dveře a nevytahovali klíčky od zapalování.

Hlas komunity

Bezbřehé rozšiřování individuálních svobod od 60. let pak začalo obtěžovat i jejich zastánce a podvracet sám sociální řád, na němž měly být založeny. Porovnávání příliš mnoha možností volby si vynucuje finanční i psychologické náklady i nová pokušení. Sdílených morálních přesvědčení ubylo, vzrostly sklony ke přím, konfliktům a násilí. O což se zasloužili i teoretikové, přehlížející stinné stránky lidské povahy.

Sociálním konzervativcům, kteří chtějí společnost vrátit k idealizovaným starým časům pomocí přísných trestů a povinné výuky (jejich vlastního) náboženství, Etzioni ukazuje, že vzájemné rozdíly v preferencích a přístupech lidí formovaných náboženskou a nenáboženskou etikou nejsou podle průzkumů příliš výrazné. Statistiky také udávají, že i po zpřísnění zákonů hlavně v 80. letech dosáhl relativní počet uvězněných v USA v roce 1990 téměř trojnásobku a počet trestných činů více než pětinásobku stavu z roku 1960! Společnosti s nižší měrou kriminality stojí na konsensu dobrovolném. Etzioni se snaží vést mladé lidi k morálnímu jednání, ale zároveň jim vysvětlit, jak natropí co nejméně škody, když jeho pokynům nedostojí. Případné tresty a sankce nemají mít nežádoucí vedlejší účinky. 

Nebudou-li lidé sdílet alespoň omezený soubor základních hodnot a mravních norem, pak morální vakuum a duchovní prázdno ochotně vyplní teokracie a náboženští fundamentalisté, kteří ostatně již nyní kontrolují velké části světa. Ti si vynutí stav konformismu, kdy člověk na osobní soudy rezignuje a vydá se nekriticky na pospas ostatním. 

Jedinou obranou před totalitami i záchranou oné aktivní společnosti je utváření a posilování mravních závazků jednotlivce. A to lze jen v komunitě / pospolitosti. Je třeba stanovit pevné školní řády, pěstovat charakter, vcítění do situace druhého i neexkluzívní kolektivní sporty, kde má hlavní slovo rozhodčí. Udržovat a nezanedbávat čistotu a bezpečí veřejných míst a shromaždišť jako jsou hřiště, promenády, parky. Dávat prostor občanskému pokání. Etzioni je znepokojen, kolik Američanů se při úvahách o morálním povznesení omezuje jen na individuální svědomí.

Člověk totiž dokáže na rozdíl od zvířete své vlastní podněty nejen zakoušet, ale i posuzovat, své chování může alespoň částečně vyhodnocovat a napravovat. Poměrně zřídka stojí před trýznivým dilematem. Avšak dnes a denně volí mezi morálkou a vlastními impulsy a žádostmi – a ty se má učit krotit a ovládat. Lidská povaha bude schopna kritičnosti, dá na hlasy vlastního svědomí (nakonec třebas i proti všem) a přebere zodpovědnost, jen pokud se v ní morální komunita vůbec nějak ozývá. 

Právo jednotlivce nebo právo korporací?

Ve svých padesáti letech se Etzioni na rok stal poradcem v Bílém domě. Na onu hektickou dobu Etzioni nevzpomíná příliš rád. Jimmy Carter je sice asi tím nejlepším bývalým prezidentem USA, ale tenkrát v Bílém domě se prý dopustil veškerých chyb, které byly do té doby v učebnicích politiky popsány a mimoto sám dokonce vynalezl některé nové. I Etzioni si tenkrát v širších souvislostech uvědomil, že mít pravdu je jedna věc, ale prosadit ji do politiky je něco nesrovnatelně lepšího.

Bývalý prezident Jimmy Carter s manželkou Rosalynn na inauguraci Baracka Obamy.

Bývalý prezident Jimmy Carter s manželkou Rosalynn na inauguraci Baracka Obamy

Etzioni se pak více soustředil na srozumitelné návrhy užitečných a praktických opatření. Právo na jednotlivcovo soukromí je zajisté důležité, je jedním z pilířů, na nichž jsou USA založeny, ale mezi 60. a 90. lety bylo neúměrně navýšeno a Etzioni připomíná, že tváří v tvář výstřelkům individualismu je třeba brát nemenší ohledy i na veřejnou bezpečnost a veřejné zdraví a udržet tak rovnováhu mezi právy jednotlivce a společenskou zodpovědností. 

Je přitom zvláštní, že lidé sice státu právo na informace ze svého soukromí upírají, zato mocným korporacím, pojišťovacím společnostem a bezpečnostním agenturám které si pořizují velice podrobné informace o jejich soukromém životě, se buď bránit nedokážou anebo jejich nebezpečí přehlížejí. Měl by být vypracován takový koncept soukromí, který by soustavně rovnováhu mezi právy jednotlivců a obecným dobrem udržoval.

Právo dítěte na život a zdraví by mělo být nadřazeno právu matky nakažené AIDS neinformovat ostatní o svém stavu. Její testování je mimoto levnější než pozdější pokusy o záchranu zdraví umírajícího dítěte. Dětem rozvody ani spory mezi jejich rodiči neprospívají, společnost i pospolitost by měly rozvod umožňovat, ale neusnadňovat.

Marc Gilbert obviněný ze sexuálního zneužívání chlapců.

Marc Gilbert obviněný ze sexuálního zneužívání chlapců.

 

Z vězení propuštěné a stále nebezpečné pedofily navrhuje Etzioni namísto do táborů s ostnatými dráty a ozbrojenou ostrahou umisťovat do zvláštních osad. Jen v jejich rámci by měli právo na soukromí – jinde ne! A také možnost normálního života, práce a sportovního i kulturního vyžití; stačilo by je kontrolovat elektrickými náramky. Taková opatření by vyšla laciněji a byla by méně represívní než pobyt ve věznicích nebo na uzavřených odděleních státních psychiatrických léčeben.

Vlády mohou přispívat i na ty náboženské školy, které praktikují umírněné interpretace toho kterého náboženství, ale netrpět ty, které chtějí izolovat své svěřence od širší společnosti a od světa.

Etzioni se neztotožňuje ani s anarchistickou koncepcí absolutně volného kyberprostoru. A eventuální zavedení občanských průkazů, proti němuž se staví téměř všichni Američané, by umožnilo by identifikovat a dopadnout obrovské množství podvodníků, násilníků, nelegálních přistěhovalců a obchodníků se zbraněmi. Lidí, jejichž počínání navíc obnáší masové porušování zákonů a přispívá ke ztrátě důvěry veřejnosti ve státní orgány. Průkazy anebo dnes spíše již ústřední databáze s biometrickými daty občanů by mimoto nezpůsobily žádnou další škodu. Totiž vzhledem ke skutečnosti, že tyto a ještě mnohé další údaje – i o zdravotním stavu občanů – se v soukromých databázích stejně nacházejí a nabízejí se komukoli na prodej.

Kazatelé, křižáci a džihádisté

Amitai Etzioni vytýká americkým neokonzervativcům málo účinný – a málo konzervativní! – sociálně-inženýrský způsob prosazování „svobody a demokracie“ po světě silou i penězi. Americká správa měla úspěch v Německu a Japonsku po roce 1945, ale nikde jinde! Zcela propadla ze znalosti reálií Iráku a Afghánistánu když nenechala působit alespoň části starých a fungujících armádních, politických, kmenových, etnických i náboženských autorit. Stačilo růstu nových struktur pouze otevřít prostor.

Afghánistán

Afghánistán

Mezi nejzákladnější všelidská práva nepatří demokracie. Prvním lidským právem má být jak z principiálního a vznešeného, tak i pragmatického hlediska právo lidí na život: na bezpečnost, fungování základní infrastruktury, ochranu před zabíjením, mrzačením a mučením. Jen bezpečnost umožňuje postupně vzklíčit demokracii. Mrtví již volit nemohou.

Etzioni kritizuje i jednostranné vyhlášení „nezávislosti“ Kosova (horlivě podpořené i Karlem Schwarzenbergem), které tamní Srby nechalo na pospas albánské většině. A to i na územích, které se snadno mohly stát součástí Srbska a nemusely pak být udržovány tak početnými zahraničními silami.

Samuel Huntington

Samuel Huntington

Ve světě je příliš málo zastánců zrovna těch standardů lidských práv, které panují v USA nyní. Dopracovat se k nim hned ani není v silách zemí s jiným kulturním pozadím a rozvojem lidských zdrojů. Hlavní hranice neprobíhá mezi kulturně-náboženskými okruhy – za onu koncepci Etzioni Samuela Huntingtona kritizuje – ale mezi „válečníky“ a „kazateli“, tzv. „neliberálními umírněnými“. Nezbude než smířit se se skutečností, že v mnoha zemích je a bude náboženství hlavním zdrojem morálních postojů, samotného fungování společnosti – i diskriminace. A být zadobře i s těmi, kteří svou víru vnucovat jiným sice chtějí (tací lidé ostatně tvoří značnou část i amerických občanů), ale v případě nesouhlasu je alespoň nezabíjejí. Islamisté dle Etzioniho mají mít právo být zvoleni, ale nad jejich spravováním má bdít nezávislé soudnictví a státní aparát, aby neomezovali práva občanů.

Jestřáb v Etzionim se s analýzou neobtěžuje

Na problematické vlády lze pomocí odměn i sankcí vykonávat mírný tlak, aby vytvářely nezávislé instituce a zárodky občanské společnosti. Bezpečnost ale zpravidla zaručí lépe ony samy. Tvrdou sílu je vhodné používat jen v nejnutnějších případech. Západ má právo současné Číně vytýkat porušování lidských práv, ale jen pokud je i on sám připraven snést její kritiku ohledně své vlastní neschopnosti vynucovat právo a dodržování společenských norem.
     
Amitai Etzioni svým dílem předvádí, že jeho cíl – dobrá společnost může vposledku fungovat jen pokud v ní i u jejích příslušníků funguje jak na vědomé či nevědomé úrovni velké množství deontologických nejen zásad, ale i psychologických zábran, které se musejí dodržovat a zachovávat bez ohledu na následky. Jeho návrhy vypadají důvěryhodně a musejí připadat účinné a promyšlené i nejednomu politikovi, jakkoli si praktik v něm hned uvědomí, že kvůli jistým tradicím, lobby a zaběhnutým způsobům nemá část z nich šanci na prosazení v nejedné nejen nezápadní kultuře. Etzioni také dobře zabezpečuje některá institucionální fakta proti zneužití. Celé Etzioniho počínání prozrazuje morálního absolutistu, který se  snaží se minimum společných morálních zásad hledat, najít a uplatňovat napříč kulturami. I na stará kolena si připomíná Buberovo nabádání, že dobrá společnost živí autentické vztahy já – Ty a jen uznává nevyhnutelnost a významnou roli nástrojových vztahů já – ono. 

Martin Buber (1878 - 1965), židovský filosof náboženství a překladatel

Martin Buber (1878 - 1965), židovský filosof náboženství a překladatel rakouského původu

Zdá se však, že jednou z nejdůležitějších Etzioniho deontologických zásad není zásada zrovna příliš filosofická, totiž nejít nikdy proti mocenským zájmům jistých izraelských skupin. Aby tyto zájmy mohl dobře hájit, přičiňuje se Etzioni (jako ostatně mnoho dalších v souvislosti s Izraelem) o neprůhlednost nejen některých instituciálních fakt, ale i svých vlastních myšlenkových struktur.

Je podivné, že jako profesor mezinárodních vztahů na univerzitě v metropoli USA ve svém nedávném ústředním díle o zahraniční politice sice hojně píše o islamistech a o sebevražedných atentátnících, ale nerozebere laboratoř, v níž jejich způsoby vznikly. O lidech, kteří jsou na arabských územích okupovaných Izraelem vyháněni ze svých domovů anebo nuceni žít na pomezí moderní civilizace a koncentráku, aniž by jejich požadavkům a steskům kdo naslouchal. O zoufalcích, kteří mají pro podobné způsoby boje proti cizím uchvatitelům možná ne omluvu, ale rozhodně pádné důvody. 

Dle Etzioniových slov i „kdyby“ prý „premiér Benjamin Netanjahu 18. května (2009) odkráčel z Bílého domu a oznámil, že přijal požadavky prezidenta Baracka Obamy zmrazit veškerou výstavbu nových osad (na okupovaných arabských územích), pouze by donutil prezidenta požadovat od Izraele nějaké další podstatné ústupky. Jako by Izrael nevytvářel mezinárodní napětí a neoddaloval možnost mírového řešení z podstatné části právě výstavbou oněch nových osad. Jako by právě zmrazením výstavby nebyl vytvořen potenciál pro ústupky i druhé strany. 

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu a americký prezident Barack Obama při

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu a americký prezident Barack Obama při setkání v Oválné pracovně Bílého domu. (5. března 2012)

V článku o Íránu zase jako „jedinou možnost“ jak jeho atomové hrozbě čelit doporučuje USA nálety na íránské cíle. V kontrastu se svým kolegou Fareedem Zakariou, kritizujícího USA za absenci rozhovorů a horké linky mezi Washingtonem a Teheránem. Zakaria upozorňuje, že Írán na USA neútočí, a americkým politikům připomíná, že USA byly v minulosti ochotny hovořit a jednat se Sovětským svazem, s libyjským tyranem Muamarem Kaddáfím i s čínským tyranem Mao Ce-tungem, který se chvástal svým jaderným arzenálem a sliboval, jak jím zničí polovinu světa.

Jako by Etzioni chtěl nacpat to, co se mu pro jeho účely hodí, do jednoho balíku, předstoupit s ním před ostatní a jako jakoukoli další možnost předložit vytypovaným ostatním alternativu, o níž si je předem jist, že pro ně bude nepřijatelná. V této oblasti Etzioni posiluje stereotyp všechno nebo nic, který mívá v politice přečasto neblahé důsledky. Na rozdíl od mnoha jiných židovských či izraelských intelektuálů, kteří Netanjahuovu politiku expanze nebo i Etzioniho samotného za tohle tvrdě kritizují.

McJob ne!

Stále více Američanů má šanci dostat práci leda na nějak omezený úvazek, zato s dlouhou pracovní dobou, bez zdravotního a sociálního pojištění. Jsou stále více kontrolováni elektronickými prostředky ze strany zaměstnavatelů. Musejí užívat umělé povzbuzující prostředky, aby byli stále svěží. Nemohou slavit narozeniny, svátky, setkávat se s přáteli, rozpadá se jim řád života a rodiny. Velkou část života v (nekvalifikované) práci, pro niž Etzioni vymyslel označení McJob, tráví i studenti, kteří se pak nemohou soustředit na školu, a následky jejího zanedbávání si pak nesou po celý život. Jedním z důvodů je i přílišná chuť konzumovat. 

Abraham Harold Maslow (1908 – 1970) byl americký psycholog, jeden ze

Abraham Harold Maslow (1908 – 1970) byl americký psycholog, jeden ze zakladatelů humanistického proudu v psychologii

Etzioni cituje hierarchii lidských potřeb dle psychologa Abrahama Maslowa: potřeba potravy, přístřeší a oděvu, v základě jejich pyramidy, ba ani potřeba bezpečí a pak potřeby lásky a uznání v jejích vyšších stupních, se nedají nahradit. Dá se účinně pracovat leda s jejím vrcholkem –  s potřebou vědění a sebevyjádření – pokud potřeby na nižších stupních nejsou zcela zanedbávány. Teprve lidé, kteří mají nadbytek, si mohou volit mezi věcmi, jimiž se majitel honosí před ostatními, co si všechno může dovolit, a které se užíváním zcela spotřebují (například Porsche). Anebo upřednostnit věci kulturního či informačního věku (třebas CD s hudbou) a vztahy, přinášející štěstí, které se užíváním obdobně jako Mojžíšův hořící keř na Sinaji téměř nespotřebují.

Na rozdíl od kontrakultury, která prý spotřebovává základní zdroje a popírá základní lidské potřeby, snižuje taková volba alespoň do jisté míry potřebu práce a nakupování. I její ekologické i sociální dopady jsou příznivější než životní styl okázalé spotřeby: zastánci dobrovolné skromnosti recyklují odpady a působí směrem k umírněnému přerozdělování bohatství, ke zkracování pracovní doby, vyšší míře zaměstnanosti i zdravotního pojištění a splnění alespoň základních potřeb každého.

Svátky nemyslících?

Praktikující Žid Etzioni s početnou a soudržnou rodinou rozebírá i vyzdvihuje v sociologii málo doceněné svátky a veřejné rituály nebo i společné rodinné posezení u jídla za to, že významně přispívají k integraci jednotlivce do společnosti, jejímu stmelení a řádu. Při čemž se snad nejočividněji projevují meze sociologizujícího přístupu na způsob Etzioniho – nebo Tomáše Halíka. Neodstoupí stranou, aby zkoumali, zda ideje či samotné logické formy, které  svátky (i argumenty a mocenské formace) prostupují, nepoškozují myšlení. A zda neubírají samotným svátkům na důvěryhodnosti. Což už je opět i sociologická otázka.

Amitai Etzioni s Cenou Mistra Eckharta, rok 2009

Amitai Etzioni s Cenou Mistra Eckharta, rok 2009

Vezměme si pro názornost křesťanské svátky a k nim přikurtované tzv. Nicejsko-cařihradské vyznání víry (až z roku 381 n.l.). Přes jeho vskutku krásné Halíkovy výklady zůstává ono ideologickým konglomerátem, vnucujícím jen jeden typ diskursu, jen jednu interpretaci Bible a pohled na ni jen z jedné perspektivy. Ustaveným v rámci mocenského boje. Opravdu vystihuje to, o co Kristovi šlo? Když ještě i u Pavla „litera zabíjí, ale duch dává život“. Svátku přece může prospět i ten, kdo se na vlastní riziko pustí do kritické analýzy, čímž může svátek i jeho blahodárné účinky na pospolitost třebas trochu pozměnit, ale zachránit.

Profesore Etzioni, pátere Halíku, pokud lidé kvůli pochybné části odmítnou celek a odvrátí se od toho kterého svátku nadobro, pak Vám nepomůže ani svěcená! A již jiní sociologové budou mít k dispozici další materiál – i ve vás, tentokrát však již ke zcela jinému zkoumání.

Autor:


Ondřej Vetchý: Kvůli filmu Po strništi bos jsem musel zhubnout a udělat si plešku





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve
ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V bublině žije i Václav Klaus. To jsou témata...  celý článek

Nemůžete říci, že jste nebyli varováni, říká film Rolanda Emmericha 2012.
ZÁPISNÍK: Cože? Už zase krachuje západní civilizace?

Ministr byl na šrot, Zdeněk Škromach fotil "výborné koláčky", Okamuru s Bártou spojila kniha a Tokio volá "Banzai"! To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Syrští povstalci v bojích o město Chanasír nedaleko Aleppa (27. srpna 2013)
ZÁPISNÍK: Potáhneme na Sýrii! Čeští komunisté milují Severní Koreu

Moderátor usnul, mezi českými novináři se objevily výzvy k válčení a komunistický hejtman mluvil s velvyslancem KLDR o povodních, píše komentátor MF DNES...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.