Partnerství se Spojenými státy a převzetí odpovědnosti za velení Mnohonárodnostní divizi stabilizačních sil v centrální a jižní části Iráku, rovněž podněcují vnímání Polska jako důležitého aktéra konfliktu, který má globální rozměr.
Při interpretaci irácké krize a souvislostí spojených s polským podílem na válečných operacích se jako naprosto klíčové jeví bilaterální americko – polské vztahy.
Od září 2001 bylo zřejmé, že bezpečnostní situace ve světě je ovlivněna postojem USA vůči jednotlivým zemím podle toho, jak reagovaly na výzvu vyjádřenou v doktríně prezidenta George W. Bushe.
Odpověď, kterou administrativa čekala, měla být jasná a měla být deklarací toho, zda je konkrétní stát v boji proti mezinárodnímu terorismu na straně Ameriky nebo stojí proti ní.
Nikdo neměl zůstat na pochybách, že budoucí vývoj bude z perspektivy Bílého domu nahlížen optikou, jenž vnímá svět v pevných kategoriích "dobra" a "zla" a tyto kategorie budou rozděleny ostrou a neomylnou hranicí.
Polsko se dle očekávání vyslovilo pro Ameriku a na tomto svém postoji setrvalo i během konfliktu v Afghánistánu. V té době však jeho sympatie splývaly s množstvím dalších zemí, které učinily totéž.
Mnohem zásadnější význam měla podpora Polska udělená Spojeným státům při zahájení útoku na Irák. Takový krok vyžadoval zohlednění širšího spektra konsekvencí především na vztahy Polska s Francií a Německem.
V souvislosti s tím vyvstává otázka po motivech, které nakonec vedly k tomu, že se Varšava rozhodla tímto způsobem. V prvé řadě je třeba mít na paměti, že z dlouhodobého hlediska je pro Polsko nevýhodné, aby se dostávalo do situací, kdy by muselo činit volbu mezi Evropou a Amerikou.
EU představuje ekonomickou prosperitu a politickou stabilitu, je to místo, kde Polsko realizuje největší část svého zahraničního obchodu a odkud plyne nejsilnější tok zahraničních investic. Na druhou stranu USA v čele NATO jsou zárukou bezpečnosti.
Jedná se o vzájemně se doplňující komponenty, jejichž oddělení či neochota spolupracovat je nežádoucí. Z toho tedy vyplývá, že pokud se Polsko rozhodlo upřednostnit USA, muselo k tomu mít vážné důvody. Ty vystupují do popředí v kontextu očekávání, která jsou spojována s členstvím v NATO.
Členství v Alianci bylo premisou polské zahraniční a bezpečnostní politiky téměř celá devadesátá léta. Po vstupu se však ukázalo, že Organizace již nebyla tak jednotná jako v minulosti a také již neměla takovou dynamiku. Tu se podařilo částečně akcelerovat vstupem nových zemí ze střední Evropy a během kosovské krize.
Nicméně, stále častěji zaznívaly seriózní výhrady ze strany představitelů Pentagonu, že z hlediska akceschopnosti je pro USA efektivnější obhajovat své zájmy ve světě unilaterálně, event. uzavírat ad hoc koalice, než pracovat na multilaterální bázi NATO.
Aliance přecházela do fáze, kdy se o ní začalo hovořit jako o spíše politickém než vojenském uskupení. Takový vývoj byl pro Polsko jistým rozčarováním.
Zlomový moment nastal po 11. září 2001, kdy NATO jako celek vystoupilo na obranu USA, ale současně vznikl také prostor pro to, aby se prohloubily bilaterální vztahy mezi vybranými státy Aliance a USA.
Deklarovaným bojem proti mezinárodnímu terorismu bylo Polsko vtaženo do globálního bezpečnostního prostředí a to velmi konkrétním způsobem (Afghánistán, Irák). Během poměrně krátké doby muselo vymezit své priority a začít je naplňovat v reálném čase, tedy téměř okamžitě.
Celý mechanismus transformace, jak na úrovni Aliance, tak na úrovni ozbrojených sil, dostal nový impuls vojenské povahy.
Paralelně s rostoucím významem americko – polských vztahů však došlo k rozvolňování vazeb mezi USA a některými tradičními evropskými spojenci (Německem) a to v souvislosti se sporem o způsob řešení irácké krize.
To na jedné straně posílilo postavení Polska, na druhé straně se objevilo riziko omezení americké přítomnosti v Evropě, což je v naprostém rozporu s dlouhodobou bezpečnostní strategií Polska.
Požadavek na trvalou vojenskou přítomnost USA v Evropě se stal již v devadesátých letech nedílnou součástí výročních zpráv o stavu zahraniční politiky, s nimiž vystupovali šéfové diplomacie v parlamentu. Nebylo tomu jinak ani v předvečer zahájení útoku na Irák.
Ke změně rozmístění amerických jednotek v Evropě je řada praktických důvodů a úmysl redukovat počet vojáků v zámoří prezentovala již administrativa Billa Clintona. V kontextu americko – německých sporů se však možné stažení či přesun jinam, jeví v jiném světle.
Polsko by velice uvítalo, kdyby nové americké základny vyrostly na jeho území a má k tomu jednak bezpečnostní důvody, ale také ekonomické, protože s pokračujícím radikálním snižováním počtu kasáren ztrácí řada místních obyvatel pracovní příležitosti, které by se mohly opět vytvořit s příchodem spojenců.
Z tohoto zorném úhlu je potřeba číst také vyjádření ministra obrany Jerzyho Szmajdzińského po prosincových americko – polských vojenských konzultacích (8. prosince). Podle jeho soudu odpovídá předložená koncepce nového rozmístění amerických sil polskému myšlení a není důvod k dalšímu udržování amerických základen podle schématu rozdělení světa v době studené války.
Signifikantně se změněná bezpečnostní situace odrazila v Národní bezpečnostní strategii PR, kterou vláda přijala v polovině loňského roku. Akcent na spojenectví s USA se promítá jak do pasáží věnovaných bezprostředně bilaterálním vztahům, tak globálním problémům a rovněž vztahům Polska s EU a pochopitelně NATO.
V části věnované NATO je nepřehlédnutelná podpora pro selektivní účast na stabilizačních misích mimo Evropu. "V praxi tyto mise znamenají novou formu alianční angažovanosti, která prospívá vitalitě Aliance."
Aby mohlo být Polsko plnohodnotným partnerem, musí disponovat vhodnými bojovými prostředky a také struktura ozbrojených sil musí odpovídat novým podmínkám.
Podle bezpečnostní strategie by současná armáda, tvořená statickými ozbrojenými silami s důrazem na teritoriální obranu, měla být v budoucnu nahrazena moderními, mobilními a vysoce specializovanými jednotkami.
Za jeden z kroků jak toho dosáhnout, můžeme považovat i nákup 48 bojových letounů F-16 firmy Lockheed Martin, který schválila vláda v prosinci 2002. V loňském roce pak následoval balík smluv mezi americkou stranou a jednotlivými polskými firmami v rámci desetileté offsetové dohody v objemu 6,028 mld. USD.
Spojené státy hrají v polské bezpečnostní politice významnou roli garanta trvalosti suverenity, ale také zásadně přispívají k posilování postavení Polska na mezinárodní scéně.
V neposlední řadě je Polsko díky spojenectví s USA schopno konkretizovat svůj závazek vůči svým východním sousedům a to v podobě podpory dalšího rozšiřování NATO.
Další analýzy a komentáře čtěte na portále natoaktual.cz ZDE
