Jakýpak je to text? Něco z čítanky dávných dějin rasové segregace? Nebudu vás napínat.
Takové jsou ve stručnosti závěry průzkumu amerického veřejného mínění, který známá a uznávaná chicagská univerzita podnikla v roce 1990. Před necelými dvaceti lety!
I kdyby se ihned poté převážně nedůvěřivý, ba přímo rasistický postoj "ne-černých", tedy převážně bílých Američanů k černochům změnil, což se nestalo, nestačila by do letošních voleb dospět ani jedna voličská generace.
Jinými slovy, pokud měl Barack Obama v letošních volbách uspět, musel překonat averzi, kterou měla velká část voličstva donedávna zadřenou hluboko pod kůží. To by se mu nikdy nemohlo povést a nikdy by se nestal vážným uchazečem o Bílý dům, kdyby se americká společnost v posledních letech významně nezměnila.
Slovo změna, o které Obama doslova opřel svoji kampaň, byla samozřejmě součástí šikovné předvolební floskule. Ale to neznamená, že změna je v souvislosti s dnešní Amerikou jen prázdné slovo.
Americký rasový konflikt je bolestným historickým faktem. Všichni jsme se o něm učili ve škole. Ale pro nás Neameričany je to téma poněkud, ehm, vzdálené. Uznáváme jej, ale víme dobře, že se nás netýká. A v úvahách o Americe, i v těch odborných, se nejraději tváříme, jako by neexistovalo.
Američané si nic podobného nemohou dovolit. Barva pleti jejich prezidentského kandidáta je otázka, která zasahuje do nejhlubších vrstev americké kolektivní paměti. A Obama je důkazem, že dnešní Američané odpovídají na tuto otázku jinak než generace jejich rodičů.
Americké prezidentské volby
Šedesátá léta jsou pro nás Evropany spojena se vzrušujícími atentáty na společenská tabu. Cosi ze všeobecné uvolněnosti se tehdy přeneslo i do Spojených států. Kdyby před čtyřiceti lety zažívaly Spojené státy finanční krizi srovnatelnou s tou dnešní, sháněla by se americká společnost – stejně jako dnes – po lídrovi, který by ji vyvedl z těžkých dob. Ale myšlenka, že by oním lídrem mohla být osoba černé pleti – dnes nikterak nepředstavitelná – by tehdy napadla leda snílka nebo blázna.
Jak nedávno řekl britský historik Simon Schama, americké nazírání sebe sama se výrazně posunulo. Výkon Baracka Obamy je toho důkazem.
Včera skončila prezidentská kampaň. Začala rekordně brzy a byla rekordně drahá. Bez ohledu na definitivního vítěze přinesla důkaz, že Američané překročili vlastní stín. Hledí sami na sebe jinak než dřív.
Američané stále jako v dobách puritánských otců věří, že jsou národem čnějícím nad ostatními. Stále jsou v zásadě optimisty a domnívají se, že Spojené státy jsou ve srovnání s Evropou zaslíbenou zemí.
Nepokládám za vhodné se do jejich přesvědčení v tomto směru plést. Ale v souladu se zmíněným Simonem Schamou věřím, že v jednom ohledu by Američané pohled na sebe a svou zemi měli změnit.
Na rozdíl od osadnických dob už nežijí obklopeni "nekonečnými přírodními zdroji", po kterých stačí natáhnout ruku, jak se domnívá třeba Sarah Palinová. I ropa na Aljašce dochází.
A zaslíbená země se musí z více důvodů naučit žít šetrněji. Další nevyhnutelná změna v nazírání sebe sama Američany čeká. Nově zvolený prezident na ní může začít pracovat. Bez meškání.
