Američané vychutnávají vítězství

  • 80
Pro americké vojáky v Bagdádu v pátek oficiálně skončila válka. Boje sice ustaly již před pár dny, ale až nyní dostaly hlídky v ulicích rozkaz: snížit stupeň bojové pohotovosti. "To je obrovská změna. Na muže se zbraní nyní střílíme teprve ve chvíli, kdy na nás namíří," říká Michael Rodriguez.

"Ve válce by nedostal šanci zvednout zbraň," říká desátník Rodriguez hlídkující na kruhovém objezdu poblíž stržené sochy Saddáma Husajna. Část bronzového prezidentova těla leží na zemi a po jeho hlavě skáčou kluci, kteří prodávají vojákům předražené limonády.

"Ve čtvrtek jsme chytili pár lupičů, občas na nás někdo vystřelí, ale jinak je to nuda. Celá tahle válka je trochu nuda," říká dvacetiletý Rodriguez, původem ze San Franciska.

Američané vychutnávají své vítězství, činí to však s rozmyslem. V Bagdádu nevisí jediná americká vlajka a vojáci si dávají záležet, aby nevypadali jako kolonizátoři. Jejich triumf se však naplno projevuje v samozřejmosti a lehkosti, s jakou se pohybují po hlavním městě.

Už to nejsou zachmuření bojovníci, krytí za pancířem takřka nezničitelných tanků. U znovuotevřených restaurací způsobně stojí frontu na kebab a říkají, že je vážně skvělý, i když se měl možná péci ještě pár minut.

Důstojník ukazuje cosi na satelitní mapě města veselé vojačce, gestikuluje a tváří se znalecky. Jeden z mariňáků se smíchem huláká na prodavače nápojů: "Dva dolary za plechovku pepsi-coly? Zešílels? U nás v Texasu stojí čtyřicet centů." A prodavač v arabštině kontruje: "Nechceš, nekupuj!"

Kdo zahlédl vojáky západních armád v Kosovu či Afghánistánu, je překvapen. Něco takového bylo zpočátku nemyslitelné, tam pro západní armády platila tvrdá bezpečnostní pravidla.

Zdá se, že jde o trochu riskantní, ale logický krok velitelů. Ti vědí, že klíčovým úkolem je získat nyní na svou stranu sympatie lidí, z nichž mnozí pohlížejí na Američany jako na okupační sílu. Čím více desátníků se bude zuřivě hádat o cenu pepsi, tím dříve si na ně lidé zvyknou a tím blíže bude opravdové vítězství.

Mimochodem: Iráčané a američtí vojáci nyní mají jedno společné - neustále se ptají cizinců, zda by si nemohli zatelefonovat z jejich satelitních telefonů.

Zdánlivý klid neznamená, že nejsou ve střehu. "V tomhle městě je pořád hodně lidí, kteří nás chtějí zabít," říká Tony Olivera, zdravotník skupiny vojáků námořní pěchoty, tábořících u padlého Saddáma.

Táboru vévodí tři obrněná vozidla, část vojáků bedlivě sleduje okolí, další posedávají u pečlivě zastřižených keřů, pokuřují a klábosí. "Jsem hrdý, že jsme těmto lidem přinesli svobodu. Jsem hrdý, že jsme tuhle válku vybojovali čestně," říká Olivera bez patosu o svých pocitech ze tří týdnů, kdy sem postupoval z Kuvajtu.

Usměje se otázce, zda se někdy baví o příčinách války, o Bushovi, o Saddámovi. "Samozřejmě, bavím se o všem," říká, ale po chvíli dodává: "Po pravdě řečeno, nyní se bavíme o věcech, jako je sprcha, jídlo, rodiče a tak."

Sprchu si nedali už měsíc, jídlo z plastových balíčků se jim přejedlo a dopis od rodiny z poloviny února dostal Tony v pátek. Jen s cigaretami jsou na tom dobře - po dobytí Bagdádu vykoupili velitelé malý sklad a každý voják dostal několik kartonů.

Američané nekontrolují zemi ve vojenském smyslu slova. Je jich málo a každý taxikář zná boční cesty, jimiž je možné objet jejich klíčové posty na okraji města přes několik dálničních podjezdů, úzkých průjezdů a zavlažovacích kanálů.

Není pochyb o tom, že i malá skupina odhodlaných partyzánů by Američanům dokázala rychle způsobit značné ztráty - boj ve městě je noční můrou každého generála. Jenže takový scénář zřejmě nenastane, neboť jejich cíl byl naplněn: zasadili úder režimu Saddáma Husajna a jeho armádě. Odpor se zhroutil.

Nyní Američané doufají, že chaos je jen dočasný a že Iráčané s přispěním Západu dokážou rychle zemi vrátit k životu. "Odpor byl hodně slabý, čekali jsme horší věci. Nedostali jsme se do opravdu pekelných situací," říká dvaadvacetiletý desátník Derek Johnson.

Pak se zarazí, opodál zastavilo auto. Zvedne zbraň a posunkem naznačí: "Okamžitě pryč!" Bojí se sebevražedných útoků, i když i v tom jejich obavy opadávají - už dlouho se žádný neodehrál. Po pár vteřinách už zase klidně postává na neposekaném trávníku.

"Iráčané jsou jiní, než jsme si je představovali. Bál jsem se, že nás budou nenávidět, jenže oni nás mají rádi," říká a zdraví se s 12letým Tutem, který ležení za drobnou úplatu zásobuje nápoji.

Všichni rádi vyprávějí historky o tom, kdy se kde dostali do palby, jsou rádi, že nikdo z okolí nezahynul. A opakují, že celá ta válka vlastně probíhala od začátku velmi úspěšně a bez potíží. Tankisté se chlubí, že projet s těžkými kolosy celou tu dlouhou cestu z Kuvajtu byla pekelná dřina.

Ochotně zabřednou do vysvětlování, co vše se na takovém tanku může při tažení pouští porouchat. "Největší hrdinové jsou týmy opravářů," říká desátník Saeng Visounnaraj ze San Diega. Tváří se, jako kdyby celá válka byla formální záležitostí.

"Proč jsme vyhráli? Máme prostě lepší zbraně," říká a ukazuje mírně nakřápnuté plechování hlavně, na niž dopadla protitanková střela. Ta, o které si civilisté většinou myslí, že tank zničí. "Iráčané neměli šanci. A partyzáni tu zatím nejsou," podotýká a hledí do zelených zahrad paláce Saddáma Husajna, v nichž panuje dokonalý klid. 


Video