Rozhodnutí NATO o tom, zda se mají podniknout letecké údery proti Jugoslávii, bude záviset na lidech, jako je Ron Capps. Americký diplomatický pozorovatel tráví své dny objížděním Kosova a sledováním, jestli je situace skutečně tak špatná, jak se říká. Jeho první středeční zastávkou byl rozlehlý uprchlický tábor ve skalnatých kopcích za vesnicí Kišna Reka, kde žijí asi tři tisíce kosovských Albánců v boudách potažených igelity. Capps už zde byl dříve a lidé ho rádi vidí. S blokem v zadní kapse chodí od chýše k chýši a klade otázky: Jaké zásoby lidé potřebují? Dostávají dostatek humanitární pomoci? Kdy se budou cítit dostatečně bezpečni, aby odešli domů? Obklopují srbské síly dosud oblast? "Velice oceňujeme to, co děláte," říká jeden z vedoucích tábora, který uvedl jen začáteční písmena svého jména, H. N. "Ale jsme obleženi ze všech směrů a je těžké sem dopravit potraviny." Capps si zapisuje odpovědi s obočím svraštělým starostmi: Lidé potřebují šaty, boty, mouku a jídlo. A k odsunu srbských sil nedošlo, přestože vláda tvrdí opak. Cappsovy poznámky jsou jedním z podkladů pro denní zprávu asi padesáti diplomatických pozorovatelů v Kosovu, kteří pocházejí z USA, Kanady, Evropské unie a Ruska. Od července zaznamenávají výsledky brutální vojenské ofenzivy jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče proti kosovským Albáncům usilujícím o nezávislost, kteří tvoří devadesát procent obyvatel srbské provincie. Čtyřicetiletý Capps má svůj systém. Spolu s partnerem Robem Jenningsem kontrolují pravidelně stejné uprchlíky, aby zjistili, zda se podmínky zlepšily a zda jsou lidé připraveni odejít domů. Agentura OSN pro uprchlíky odhaduje, že v táborech či v lesích v Kosovu, vyhnáni z vesnic vypálených srbskými jednotkami, žije asi padesát tisíc lidí. Capps se zastavuje před chatrčí ze dřeva a bláta, zakrytou igelitem. Přikrývky a tenké matrace pokrývají podlahu, kde žijí dva bratři, oba rolníci. Jsou tu se svými rodinami po celé měsíce od doby, kdy Srbové vypálili jejich dům jen o několik kilometrů dál. "To je všechno, co tady máte? Jak dlouho tu chcete zůstat?" ptá se Capps bratrů. "Zůstaneme, dokud vojsko neodejde," říká jeden z nich, "protože ve vesnici nejsme v bezpečí. Jenom doufáme, že nás nezastihne zima, že svět zapracuje," říká druhý bratr. Žádný z mužů neuvede své jméno z obavy před postihem od srbské policie. Capps a jeho partner míří ve svém obrněném čtyřkolovém vozidle s nálepkami vlajky OSN k dalšímu cíli: k vesnici se 7000 lidmi, která přijala 4000 uprchlíků. Capps sděluje pomocným agenturám informace o tom, co uprchlíci potřebují, a jede se přesvědčit, zda vesnická škola dostala učebnice, o něž žádala. Cestou projede skupina městem Mališevo, bývalou baštou vzbouřenců z Osvobozenecké armády Kosova, vypáleným letos v létě. V oblasti je dosud srbská policie. Vesničané tvrdí, že je Srbové stále ještě ostřelují a že policisté se ukrývají i ve vybombardovaných nebo vypálených domech, stojících téměř v každé vesnici. Srbská policie u zátarasu zastaví skupinu, poradí jí, aby jela jinou cestou, aby se vyhnula minám. Konečně asi za hodinu dojedou pozorovatelé do vesnice, kde se dovědí, že učebnice nedošly. Capps slibuje, že to připomene UNICEF. Klade ještě jednu otázku: Co udělají vesničané, jestliže NATO udeří? Jeden muž, který pracuje pro charitativní řád založený matkou Terezou, mu říká, že Albánci se hlavně bojí útoku 1500 Srbů, kteří žijí ve vesnici. "Musíme hlavně zůstat v klidu," dodává Albánec. Capps si i tuto větu zapíše do bloku a odjíždí na další cestu.
(AP, zah)
