Představte si, že putujete obrovitou pouští. Přes den slunce žene teplotu až k 55 stupňům, v nočních mrazech vás trochu zahřeje jen věrná velbloudice. Nestojí ani za řeč, že máte neustále hlad a ještě větší žízeň. V písečné bouři s vámi lomcuje zimnice, někdy se přidá úplavice nebo malárie.
S obavami sledujete obzor, zda se neobjeví tlupa kočovníků, která vás v lepším případě obere o vše včetně oblečení, v horším zabije. Hyeny, vlci i šakali by hlasovali pro druhou možnost. Občas se kolem vás mihne mračno kobylek, které sežere všechnu zeleň v okolí. S jedovatými pavouky a hady se v těchto končinách tak nějak počítá.
Alois Musil v těchto nepředstavitelných podmínkách strávil dohromady několik let. S beduíny projel křížem krážem málo probádané území od Aleppa na severu po Medinu na jihu, odkud do Evropy vozil kvanta dosud neznámých informací. V domorodém oděvu, s černými vousy, osmahlou pletí a znalostí místních dialektů působil Músa (v arabštině Mojžíš), jak badatel sám sebe v Orientu nazýval, jako jeden z kočovníků.
„Musil byl první český arabista, který poznal do hloubky skutečnou tvář arabských oblastí. S hlubokou empatií dokázal pochopit hodnotový svět beduínů a dokázal ho i sdělovat svým krajanům,“ shrnul pro iDNES.cz přední český expert na oblast Blízkého východu Luboš Kropáček, který vyrostl na četných Musilových knihách pro mládež.
„Synové pouště se stali mými bratry“
Synek z chudé rolnické rodiny z Vyškovska se po vysvěcení na kněze sice vydal na náročnou štaci do Moravské Ostravy, spíše než ke zpovídání babiček však tíhl k vědě. Intenzivní studium starozákonní biblistiky Musila přivedlo na církevní univerzity v Jeruzalémě a Bejrútu, odkud vyrážel k prvním toulkám po regionu.
Alois Musil
|
„Když pochopil, že při běžných cestách toho moc nepozná a bude narážet na civilizaci, vydával se do méně navštěvovaných končin,“ řekl iDNES.cz Pavel Žďárský, místopředseda Akademické společnosti Aloise Musila.
Arabské pouště byly v té době extrémně nebezpečným prostorem, kde by český výzkumník bez ochrany beduínů dřív nebo později velmi pravděpodobně skončil s dýkou či kopím v zádech. Respekt nedůvěřivých kočovníků získal zprvu tím, že ošetřil hnisající ránu postřelenému náčelníkovi.
S beduíny se postupně sblížil natolik, že jej kmeny Banú Sachr a Ruwalla jmenovaly spolunáčelníkem. „Musím doznat, že nikdy a nikde se necítím tak spokojen jako v divé poušti. Stala se mým druhým domovem a její věrní – ‚synové pouště‘ – mými bratry,“ uváděl šejch Músa, který se účastnil i nájezdů proti znepřáteleným kmenům a podílel se na důležitých rozhodnutích.
Málokterý Evropan poznal tak důvěrně každodenní život arabských nomádů, jejich po generace udržovaný systém tradic a pravidel, přímočarý vztah k Bohu i pověrčivost. Nejednou Musila překvapil jejich strach z pozemských duchů nebo odmítání pokrmů z ryb, které se podle beduínů živí lidskými mrtvolami.
Pouštní menu: cvrček a zrnka ječmene
Mimořádně pracovitý Musil během pobytů v Orientu zvládal tolik činností, že by je dnes zastalo minimálně deset specialistů. Vytvořil nákresy tisíce let starých památek nebo úplně první mapy některých oblastí, domů přivezl i stovky květin nebo beduínských písní.
Práci mu ztěžovala četná přepadení, nepřátelsky naladěná turecká správa i všelijací vykukové, kteří chtěli cestovatele oklamat. Možnost vidět biblická místa, ruiny římských táborů či křesťanských chrámů, Palmýru, sutiny Babylonu nebo šíitské poutní město Nadžaf však překonala všechna příkoří.
Největší poklad Músa našel v červnu 1898 na severu dnešního Jordánska. Beduíni mu ukázali zámeček Qusajr Amra z 8. století s vnitřními malbami, které popřely rozšířený názor, že islám nedovoluje zobrazit člověka. Převratný objev však nestihl vyfotit, proto jej vídeňští akademici po návratu považovali za podvodníka. Názor změnili až poté, co se Musil o dva roky později vypravil k Amře znovu.
Pouštní zámek Qusajr Amra
„Bydlili jsme v hlavní síni v levém rohu. Svá lůžka jsme měli zřízena na vysoké vrstvě ptačího trusu. Hlavně supi tam hnízdili. Vedro bylo uvnitř veliké, klenba byla rozpálená a sálala jako pec, trus zaváněl a zvenčí donášel vítr zápach hrobů. Na umývání nebylo vody. Potili jsme se, prach, který pokrýval hlavní síň místy na dlaň, se zvedal, sedal na nás, takže jsme byli nejen ve tváři, nýbrž po celém těle polepeni vrstvou tmavě šedé špíny,“ popsal Musil vyčerpávající průzkum památky, která je od roku 1985 na seznamu UNESCO.
„Bez osobní hygieny musel vydržet i řadu týdnů, pitná voda neexistovala, pouze závadná ze studní vzdálených stovky kilometrů nebo voda dešťová ze skalních převisů. Útrapy pouště se podepsaly na jeho zdravotním stavu a doprovázely jej po zbytek života,“ sdělila iDNES.cz Musilova praneteř Jana Štelclová.
Špetka mouky, oschlý syreček, sušený cvrček, k tomu schroupat pár zrnek ječmene – to byla v poušti královská hostina. Jak dokazuje následující rozhovor Musila s jedním z beduínů zaznamenaný v knize Tajemná Amra, útlocitnost musela jít stranou:
„Není nad velbloudí mléko,“ ubezpečoval mne Bachít.
„Jenže velice zapáchá a je slané.“
„Je to vina bylin, na kterých se velbloudice pasou. Zápach bylin vniká do mléka.“
„Jak se do něho dostává sůl?“
„Částečně z bylin, částečně z moče. Velká většina bylin v poušti je slaná. Čím je slanější, tím lépe chutnají velbloudicím.“
„Odkud přijde moč do mléka?“
„Všimni si velbloudic. Uvidíš, že bezmála každá při dojení močí. Moč stéká po vemeni a mísí se s mlékem. Přemoz svůj odpor a pij.“
„Velbloudí mléko mně velmi chutná, jenže ho nesmím píti mnoho, sic by způsobilo vzpouru v mém břichu.“
„Však on se tvůj bříšek s velbloudím mlékem spřátelí. Pochutnáš si na něm a dodá ti síly.“
Koláž z knih Aloise Musila pro mládež na výstavě Syn pouště
Válečná mission impossible
S přibývajícími cestami do Orientu rostl Musilův vědecký věhlas, ale i politický vliv. Hlavní světoví hráči zjistili, že lepšího insidera s detailní znalostí prostředí a hustou sítí kontaktů stěží najdou. V roce 1906 například na žádost Londýna upřesňoval hranice mezi britským Egyptem a Osmanskou říší. O čtyři roky později podnikl s pověřením Cařihradu další dobrodružnou výpravu do pouště.
„Asi to nebyl jeho záměr. On skutečně jel původně na Blízký východ s náboženskou motivací zjistit kořeny ke správnému výkladu Starého zákona. Životní okolnosti ho však přivedly až do vysoké politiky,“ podotýká Kropáček.
Když vypukla první světová válka, konflikt se přelil i do Orientu. Skomírající Osmanská říše připomínající papiňák před explozí se přimkla k bojechtivému Německu a Rakousku-Uhersku.
Strážci Músova odkazuNejvětší zásluhu na šíření povědomí o zcestovalém knězi má Akademická společnost Aloise Musila. „V dětství jsem byl vášnivým čtenářem knížek Karla Maye a najednou jsem narazil na člověka, který podivuhodně ztělesňoval jeho fantazie. Zjistil jsem ale, že ho tady moc lidí nezná,“ popisuje místopředseda spolku, pedagog Pavel Žďárský. „Před rokem 1989 byl Musil odsouzen k zapomnění jako mnoho dalších osobností. V jeho případě to bylo proto, že to byl katolický kněz, přítel posledního rakousko-uherského císařského páru a za první republiky spolupracovník Masaryka a Beneše. To dohromady vedlo k tomu, že po roce 1948 byly jeho knížky až na výjimky vyřazovány z knihoven, nepsalo se o něm, nemluvilo a nevyučovalo. S kolegy jsme to proto pojali jako určitou formu nápravy a rehabilitace," říká editor Musilovy klíčové knihy Ze světa islámu, dopsané v roce 1941, vydané však až v roce 2014. Spolek vznikl v roce 2008, v současnosti má 13 členů. Podílí se na výstavách, přednáškách, vzpomínkových akcích či publikační činnosti (v poslední době například na anglické verzi komiksu Kristýny Košutové). |
Vídeň uložila Musilovi nesplnitelný úkol: měl beduíny přimět k tomu, aby se přidali k džihádu proti „nevěřícím psům“ z Británie, Francie a Ruska. Zkušený cestovatel přitom velmi dobře věděl, že kočovníci sultána a jeho vládu nenávidí.
„Pokud máme velbloudy, nebojíme se vlády. Zmizíme v poušti a ať nás pronásleduje,“ říkal mu při jedné z výprav Hájel z kmene Banú Sachr. „Poslušnost nám není vrozena, Múso. Milujeme svobodu, nezávislost. Vůli jiného se podřídíme, pouze když chceme,“ zdůrazňoval Hájelův bratr Bardžas.
Přesto se loajální Musil v závěru roku 1914 na tajnou misi vypravil – možnost prozkoumat další oblast byla příliš lákavá. „Chápal, že s beduíny nehne, že ze svaté války nic nebude, v tom si zachoval střízlivý rozum. Maximum toho bylo, že je nabádal k jakési neutralitě. Stejně ale neposlechli,“ popisuje Žďárský.
Houževnatý kněz měl navíc v oblasti mocného protihráče, plukovníka Thomase Edwarda Lawrence (známého jako Lawrence z Arábie), který zlatem a sliby o arabské nezávislosti zverboval nomády do britských služeb.
Musilův vliv ještě vzrostl v roce 1916, kdy na rakousko-uherský trůn usedl Karel I. S mladým Habsburkem a jeho ženou Zitou měl blízký vztah a císař často dal na jeho rady. Musil se například přimluvil za české námořníky souzené kvůli vzpouře v černohorské Boce Kotorské. Podílel se i na Karlově amnestii, která ušetřila mnoholetého žaláře omladináře Aloise Rašína či Karla Kramáře.
Rakouští experti Musila považují i za spoluautora dvou dopisů, v nichž císař na jaře 1917 zaúkoloval svého švagra Sixta, aby bez vědomí Německa dojednal separátní mír s Francií. „V některých materiálech také Musil přiznával, že byl oslovován Brity, zda by pro ně nechtěl tajně pracovat,“ uvádí Žďárský. Podle něj to však pravděpodobně odmítl.
Průkopník mezináboženského dialogu
Konec války překopal nejen uspořádání Evropy, ale i život padesátiletého vědce. Ve Vídni zůstat nechtěl, a tak se přesunul do Prahy. Měl sice zastání v prezidentu Tomáši Garriguu Masarykovi, čelil však hlasité kritice kvůli svému „rakušáctví“.
Jeho angažmá na Univerzitě Karlově tak dokonce musely posvětit i Francie s Velkou Británií, kterých se ministerstvo zahraničí zeptalo, zda nemají nějaké výhrady k Musilově činnosti za války.
Na Aloise z Moravie v Jordánsku nezapomněliJedním z největších turistických taháků je v Jordánsku pouštní zámek Qusajr Amra. Alois Musil, který jej pro svět objevil, je v této blízkovýchodní zemi mezi odborníky stále poměrně známou osobností. „Doposud jej ale vnímali především jako občana Rakouska-Uherska," řekl iDNES.cz český velvyslanec v Jordánsku Petr Hladík. Ambasáda se proto v posledních letech snaží o Musilovi zvýšit povědomí, například uspořádáním výstavy jeho fotografií. „Pro mě osobně byla postava Aloise Musila určitým povzbuzením v mém vlastním studiu arabštiny a obecně mě dobrodružný životní příběh tohoto moravského rodáka přivedl k hlubšímu zájmu o celou oblast Blízkého východu," popisuje diplomat. Musilův odkaz mu prý i dnes pomáhá při práci velvyslance v Jordánsku a při propagaci historické „české stopy“ na Blízkém východě. „Jordánským přátelům a kolegům profesora Musila žertem představuji – s odkazem na britského plukovníka Thomase Edwarda Lawrence – pod přezdívkou Alois of Moravia,“ dodává Hladík. |
Profesor pomocných věd orientálních a moderní arabštiny, limitován zralým věkem a zdravotními neduhy z exotických cest, už za první republiky v toulkách po Orientu nepokračoval. Ďábelským tempem však zužitkovával nashromážděné poznatky.
„Měl zvláštní způsob, kterým zpracovával své knihy se svou sekretářkou Annou Blechovou (texty jí diktoval – pozn. red.). Nerozlišoval den a noc. Za zavřenými okenicemi se pracovalo, dokud byl materiál k zaznamenání,“ líčí Kropáček.
Musil také ministru zahraničí Edvardu Benešovi předkládal hlášení o dění na Blízkém východě, netajil se však kritikou sebestředné politiky evropských velmocí.
„Ve dvacátém století se zrodil v Evropě dravý imperialismus, který násilím porušoval pozvolný pokrok islámu. Náboženství ustupovalo nacionalismu a světským potřebám. Kdekterá muslimská země zaváděla podle evropského způsobu demokracii, přestože neměla přirozený vývoj a nezbytné pevné základy,“ shrnul své výtky v knize Ze světa islámu.
Významný Musilův odkaz podle Kropáčka spočívá v jeho snaze o mezináboženský dialog, byť tento termín za jeho života ještě neexistoval. „Islám nepovažoval za něco cizího, exotického, ale jako východní výběžek naší vlastní kultury,“ upozorňuje Žďárský. Dnes by se asi Músa nestačil divit, jaké emoce víra v Alláha vzbuzuje.
Prameny
|
