"Dejte mi peníze na cigarety," zkusil to ještě. Nedostal, odešel. Stalo se v nočním Teheránu, jednom z nejbezpečnějších měst světa. Poněkud paradoxně na vylidněném náměstí imáma Chomejního, zachmuřeného vůdce islámské revoluce, který svrhnul poevropštěného šáha a Íránu vrátil muslimská pravidla ze starých časů.
Žádný alkohol, platí od té doby v islámské republice. Na prohibici málem dojela i americká novinářka s íránským pasem Roxana Saberiová. Zkraje byla zadržena pro nákup v zemi ilegální lahve vína, až později byla obviněna ze špionáže. Od soudu nakonec odešla s podmínkou, o víně již ale řeč nešla. - o případu Roxany Saberiové si přečtěte zde
Kuriózní nápoj za 300 korun
Jak složité bylo pro Roxanu vystopovat v Teheránu alkohol? Mí kolegové z nejmenované nové komerční televize neváhali a pustili se do průzkumu černého trhu s vervou notně žíznivých investigativců. Záhy jsme putovali do vzdáleného obchodu, na který dostali tip.
"Za hodinu, za dvě přijď. Dělá to 150 tisíc rijálů," říká klidný muž. A plní slovo. I když... Umělohmotná lahev o obsahu asi čtvrt litru připomínala obal na levný šampon a podobně chutnal i její obsah. Etiketa s mnoha superlativy na přední straně slibovala v Jordánsku vyráběný drink se 43 procenty alkoholu.
Muž dostává v v íránské provincii Qazvin osmdesát ran holí za nemanželský sex a konzumaci alkoholu.
Na zadní straně pak pijáka mate údaj o 50 procentech lihu, nemluvě o rukou namalovaném čárovém kódu a hrdé větě "Made in Germany". Je těžké si představit, že by německý podnik poslal do světa podobný produkt, aniž by byl okamžitě zavřen rozhořčenými úřady.
Kuriózní nápoj stál zhruba ekvivalent 300 korun českých, což jsou na íránské poměry nemalé peníze - běžný úředník vydělá měsíčně ekvivalent 16 lahví podivného moku. Zdejší alkoholici jsou stateční lidé.
Zašla Roxana do zeleniny? Nebo k taxikáři?
A co Arméni, křesťané, kteří v Íránu i jeho hlavním městě žijí? "Ne, alkohol tu neprodáváme," vysvětluje manažer Arménského klubu, do kterého nás nakonec pouští nedůvěřivý vrátný. "Ale snad mohu říci, že když si některý z hostů nápoj přinese, nekontrolujeme, oč jde. Můžeme jej také přelít do karafy," vysvětluje opatrně manažer vybraného teheránského podniku, do kterého rádi docházejí diplomaté i cizinci. A cizinky, které zde mohou odložit jinak ve veřejném prostoru ze zákona povinný šátek.
ŽIVOT V ÍRÁNUKdyž duchovní vládnou a ženy řídí auta |
Brouzdám klubem a nacházím bar, ovšem bez vystavených lihovin, zato s obřím otvírákem na vinné lahve. Obecně platí, že íránské úřady Arménům pití pro zachování klidu spíše tolerují. Když přicházejí strážci náboženských pořádků - často zřejmě na udání - třeba do Arménského klubu v Teheránu, nevcházejí dovnitř, neboť jde o křesťanské místo.
Od dveří mnoho nezkontrolují a otázkou zůstává, zda hledat opravdu chtějí. Konzumací vína se nebaví jen křesťané. Íránci, zvláště ti z kosmopolitních kruhů velkých měst, žijí dva životy. Jeden tráví v práci a na ulici, druhý doma, kde občas pořádají večírky, na nichž ženy předvedou evropské modely a nové účesy.
Většina alkohol tiše toleruje
A mnohde nechybí víno, které do kufru automobilu, jsa vybaven od majitele klíči, vloží spolu se zakoupenými jablky známý zelinář z ulice. "Whiskey", čímž se obvykle rozumí tvrdý alkohol obecně, je k dostání na bazaru i u některých taxikářů.
Ostatně, mnozí Íránci sice nepijí, na tento (zlo)zvyk však pohlíží shovívavě. Perští básníci se vinné inspirace rozhodně nezříkali stejně jako jejich panovníci, kteří se nechali s lihovinami vykreslit i na zdi paláců.
"Nepil jsem za šáha, nepiji teď. Ale víno jsme měli skvělé," konstatuje s vlasteneckou hrdostí náš průvodce městem Isfáhán. Svatá pravda.
