Její členské státy zatím nedokázaly do Afghánistánu vyslat dostatek sil – letadel, vrtulníků, ale ani zdravotníků.
Ještě před summitem NATO v Istanbulu se podle původního plánu mělo zformovat pět rekonstrukčních týmů, v nichž společně působí vojáci i civilisté. Cílem bylo zajistit větší bezpečnost Afghánistánu, aby bylo možné pokračovat v obnově země.
Jenže z pěti týmů se zatím rýsují pouze dva. A i v těchto případech jde spíše o kostry týmů, které ještě nejsou připraveny k nasazení. Představitelé aliance usilují o to, aby istanbulský summit přinesl zlom. Členské státy by měly mnohem aktivněji přistupovat ke generování sil.
List Financial Times dokonce informoval o "velké frustraci" generálního tajemníka NATO Jaap de Hoop Scheffera a vrchního velitele Jamese Jonese. Oba činitelé opakovaně vyzývají členské země, aby se nad svým pomalým přístupem zamyslely.
Americký kongresman Doug Bereuter, který vedl nedávné zasedání Parlamentního shromáždění NATO v Bratislavě dokonce mluví o "krachu politické vůle". Pokud se státy nevzpamatují, podle Bereutera hrozí, že nadcházející zářijové volby v Afghánistánu povzbudí lokální velitele a obchodníky s drogami.
Nové síly do Afghánistánu mají vyslat především evropské země. Ty ovšem nepospíchají. Britský analytik Francis Tusa v rozhovoru pro týdeník EURO uvedl, že třeba Španělé se stále nemají k vyslání čtyř vrtulníků, které přislíbili.
Peníze, volby, špatný systém
Proč se zatím nedaří generovat síly? Důvodů je zřejmě několik. Jednotlivé státy jsou velmi opatrné kvůli finančním nákladům, jež vysílání vojáků a výzbroje přinese. Svou roli hraje i to, že politici nechtějí mluvit o vojenských akcích před blížícími se volbami do Evropského parlamentu.
Na vině je ovšem i komplikovaný systém přímo v alianci. Ten hodlá generální tajemník Jaap de Hoop Scheffer změnit. Jednat se o tom bude právě na istanbulském summitu.
Jak zatím celý systém funguje? Jednotlivé státy se zavazují k poskytnutí sil, s nimiž může NATO teoreticky počítat. To však automaticky platí pouze v případě, že bude aktivován "článek pět" Severoatlantické smlouvy – tedy tehdy, když některá z členských zemí bude přímo napadena. Kvůli misím afghánského typu je nutné svolávat zvláštní konference, na nichž každý stát odpovídá na otázku, jaké síly je momentálně schopen poskytnout. Vše trvá i dlouhé měsíce.
Scheffer zdůrazňuje, že způsob plánování a financování misí je dnes nevyhovující. Je nutné zajistit, aby potřebné síly byly k dispozici ve chvíli, kdy jsou zapotřebí. Pomoci by mohlo také společné financování výzbroje NATO, tak jak to už funguje u průzkumných letounů AWACS.
Nepoužitelné armády
Lze nicméně očekávat, že názory jednotlivých států na konkrétní způsoby generování sil se budou lišit a dohoda nebude snadná. Česko upozorňuje, že vždy půjde především o politickou vůli.
Agentura Reuters v této souvislosti poznamenala, že ačkoliv 25 spojenců kromě Spojených států má ve zbrani 1,5 milionu vojáků, v mezinárodních operacích jich působí pouze 60 tisíc. Přesto členské země mluví o přetížení.
Základem jakéhokoliv úspěchu je tedy reformovat jednotlivé armády tak, aby byly na vysílání vojáků lépe připraveny.
Problémem je koneckonců i to, že zatímco NATO vidí svou klíčovou misi v Afghánistánu, dvě ze tří nejvýznamnějších vojenských mocností aliance – Spojené státy a Velká Británie (kromě Francie) – považují za svůj hlavní úkol Irák.
