Aliance v současnosti a budoucnosti

Vážení organizátoři, porotci, rád bych se omluvil za pozdní odeslání mé soutěžní práce. Důvodem byl můj pobyt v zahraničí. Nenašel jsem zde totiž počítač, na kterém bych svou esej mohl přepsat v češtině. Proto jsem odeslal podklady faxem do České republiky s prosbou o přepsání. Bohužel došlo k nedorozumění a tak osoba, jíž jsem svěřil dokumenty k odeslání nestihla tyto dokumenty včas přepsat a odeslat.

Nežádám vás o slitování ani o zařazení do soutěže. Snažím se jen očistit své jméno a jméno školy před pověstí lajdáka. Proto pokud již má práce opravdu do soutěže nemůže být zařazena, alespoň vás snažně prosím abyste ji vyhodnotili mimo soutěž a ocenili tak mou snahu. Děkuji za pochopení.

NATO
Severoatlantická aliance v současnosti a budoucnosti

Smluvní strany této smlouvy potvrzují svou víru v cíle a zásady Charty OSN a své přání žít v míru se všemi národy a všemi vládami. Jsou rozhodnuty hájit svobodu svých národů, své společné dědictví a svou civilizaci, založenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního státu.

Úvodní slova Severoatlantické smlouvy
4. dubna 1949


Jistý italský novinář se kdysi vyjádřil v tom smyslu,  že NATO je nejefektivnější vojenskou aliancí v dějinách. 1)

Bezesporu měl pravdu. NATO skutečně po více než padesát let plní nelehkou roli dozorce nad bezpečností svých členských zemí  a tímto nepřímo i zemí celého světa. Protože jakýkoliv vážnější konflikt, který by se rozpoutal v Evropské či severoamerické oblasti by jistě měl dopad na spoustu zemí světa a dost možná by znamenal další světovou válku. Dalo by říci, že NATO drží ochranou ruku nad celosvětovým mírem.

Je zde ale ještě jedna důležitá věc: NATO vznikalo v době vážných vojenských hrozeb, v době, kdy si lidstvo, nebo alespoň západní mocnosti uvědomily možné zničující následky, které by s sebou mohla nést rozpuknuvši se válka, zejména konflikt, jenž by vzešel z nebezpečného napětí mezi demokratickým západem a socialistickým východem. Tvrdím, že onomu novináři se trefně a jednoduše podařilo vystihnout i to, čím se NATO v době svého vzniku zřejmě muselo stát. Totiž právě nejefektivnějším vojensko-politickým paktem. Dalo by se říci, že NATO přišlo v hodině posledním, v hodině dvanácté.

Neboť NATO vytyčilo jistý protipól. Proti krajnosti postavme krajnost, abychom věci uvedli do rovnováhy.

Dnes, kdy zásadní hrozby pominuly, dnes, po pádu bariéry západního a východního bloku, dnes, po zániku Varšavské smlouvy, mohlo by se začít jevit zdánlivě bezvýznamné nadále tento pakt udržovat a „sytit“ – vynakládat nemalé finanční prostředky na jeho údržbu a správu. Řekli bychom, že NATO splnilo svůj úkol, že tedy nastal čas NATO rozpustit. V rozporu s tím však dochází k jeho rozšiřování. Je to správné?

Jistě ano, není totiž dobré rušit to, co trvá a je úspěšné, to, co má dobré jméno a pověst. A tu NATO bezesporu má.. NATO může být dokonce pravou chloubou dnešní moderní společnosti, ve které  mělo a má nezastupitelnou roli jakéhosi „mírutvorného“ elementu.

Tato společenská smlouva nám totiž ve svém konečném důsledku umožnila ten největší luxus, jaký si vůbec jakákoliv společnost může dopřát, totiž žít v míru a pokoji. Je nade vše zřejmé, že úkol udržet trvale mír není nikdy u konce. Ale i kdyby byl jeden cíl hotov, stejně tisíce dalších čekají. Když pomine hrozba války, tak přeci nerozpustíte armádu, tím spíše, když si vedla úspěšně.

Úkoly NATO v dobách přívětivějších lze ilustrovat právě na modelu armády v dobách míru, s tím rozdílem, že u NATO jde o větší měřítko. Je to především nutnost zůstat stále ve střehu, neustat ve výcviku, případně využít sil a času a pomoci tam, kde je to potřeba. Jak by však dopadl stát, který by zrušil své vojsko? Bylo správné započít s transformacemi. Bylo správné orientovat se na další cíle.

Jeden z milníků NATO v jeho novodobé historii, první zkouška, která měla testovat NATO právě v připravenosti na plnění nových úkolů, na sebe nenechala dlouho čekat. Bylo jím vůbec první nasazení jednotek NATO mimo území vymezená Severoatlantickou smlouvou, a to v Bosně. NATO si se svěřeným úkolem poradilo a ukázalo tak, že bude schopno plnit cíle charakteru jiného, než na jaký doposud bylo zvyklé.

Jeho úkoly se ale docela nemění, spíše rozšiřují, neboť tím hlavním smyslem NATO zcela jistě zůstává střežit bezpečnost všech jeho členských zemí. Přibývá však další poslání, být jakýmsi „doktorem“ a strážcem míru na územích daleko rozsáhlejších, než jsou území vymezená hranicemi členských států. I proto je výhodné a dobré, aby NATO svá území rozšiřovala a zvětšovalo tak možnosti své působnosti.

Jistě nikdo nemusí míti strach, že by svou expanzí NATO jakýmkoliv způsobem světový mír ohrožovalo, neboť je založeno výhradně na demokratických zásadách a výhradně demokratickými musí býti také členské země, které nemají jiné zájmy než ochranu vlastního i světového míru. Přesto však není dobré s rozšiřováním pokračovat donekonečna.

Měly by býti stanoveny jisté konečné hranice rozšiřování. Neboť přeci jen tak dlouho je zde síla jednotící, dokud udrží stále narůstající objem sjednocovaného, až najednou ji nahradí mnoho hašteřivých sil vzpurných a vzniknou vnitřní rozepře. NATO musí žádat vnitřní disciplinovanost, čím více roste, čím zodpovědnější má charakter, tím spíše, že jde o organizaci vojenskou, a dosah své působnosti rozšiřuje až tam kde se jí to přímo netýká.

Nemyslím si však, že by nebylo více než prospěšné tak trochu si vytvářet nezávislost na amerických členech NATO. To aby se Evropa stala úplně samostatná a na Americe nezávislá je v tuto chvíli a možná i daleko do budoucnosti zřejmě nereálné a navíc dokonce i neprospěšné, neboť NATO vytváří určité pouto mezi zeměmi Sev. Ameriky a Evropy, a znemožňuje jim tak aby každý jednal úplně sám za sebe, což je jen ku prospěchu demokracii. V budoucnu by ale měla Evropa sílit a stát se ve své působnosti v NATO více samostatnou.

Jak už z názvu Severoatlantické aliance vyplývá nemělo by jít o území větší než právě o ta při severu Atlantiku. Jde o pakt mezi Severní Amerikou a Evropou, pak ať tedy členskými země jsou státy Severoamerické a Evropské, ale konečná hranice rozšiřování by měla být stanovena. Nemůžeme do koalice zahrnout opoziční země.

Avšak zcela pozitivně lze hodnotit integraci některých středoevropských zemí bývalé Varšavské smlouvy, neboť ty zcela určitě do jednotné Evropy vždy patřily a mají patřit, ať už jde o záležitosti hospodářské, politické nebo právě vojenské. O tom, kam až však mají hranice NATO skutečně zasahovat, se musí debatovat. Nesmíme však zapomenout, že v jednání o vstupu má také hlavní slovo strana, o jejímž vstupu se jedná a tak je dost možné, že hranice NATO se tam, kde mají být, vytvoří samy, přirozeně, z oboustranného nezájmu dále hranice rozšiřovat.

Co se NATO týká, nemá moc smysl pohlížet do jeho daleké budoucnosti.

Budoucnost NATO se totiž sama v pravý čas odhalí. Je třeba se starat o existenční smysl NATO, o způsob jeho existování a o jeho nejbližší budoucnost. Na tyto a jiné problém si dala za úkol odpovědět tato esej, jejíž myšlenky lze závěrem takto shrnout.

Tím hlavní úkolem NATO, kromě toho, že musí v případě nebezpečí chránit své členské země, stále zůstává prostě být, existovat, trvat. Vytvořit tak varování, být respektovaným nositelem síly a moci, odrazovat jakékoliv vojenské hrozby, už z pozice existence tohoto silného vojenského paktu, tak, jako se to podařilo za dob studené války. Strůjcem válečného zla byly vždy zbraně a vojenská síla, přesto však tvrdím, že ten, kdo poznal člověka, učil se z historie, nebude věřit bláhové myšlence, že lze udržet mír beze zbraní. Nechť tyto zbraně slouží jen jako znamení síly, ne však té, která má býti použita, ale naopak té, která má střet odvrátit. (Jako dva tygři, kteří na sebe cení zuby, ale do křížku se nepustí, neboť před sebou mají respekt.)

Druhým novým úkolem do budoucnosti se stane větší pole působnosti. NATO se stane nástrojem plnění rozličných úkolů rozmanitého charakteru. Nelze předem odhadovat, jaké přesně úkoly se naskytnou. Jisté však je, že se NATO stane více otevřené světu. Vystoupí ze své „introverze“.

Třetím z úkolů by zřejmě mělo být určité osamostatnění Evropy v kontextu NATO. Je to úkol, jehož plnění bude mít dlouhodobější charakter. Jeho konečným cílem by snad mělo být vytvoření samostatné nezávislé evropské vojenské aliance a jiné zvláštní vojenské smlouvy s Kanadou a Spojenými státy americkými, která by určité vojensko-politické propojení mezi Evropou a Sev. Amerikou, jehož nositelem je v současnosti NATO převzala.

V neposlední řadě bude úkolem NATO v dohledné době ukončit své rozšiřování a stanovit konečné hodnoty své kapacity. S tímto také souvisí skutečnosti spojené s integrací, zapojením, nových členů do Severoatlantické aliance. A s tím také souvisí nutnost nadále vyjednávat s Ruskem, navodit přátelskou nálad ruské strany vůči NATO a oteplovat vztahy NATO a Ruska. Vždyť NATO není v zásadě proti dnešnímu Rusku nijak namířeno a to je třeba ruské straně zdůrazňovat. Podstatné kroky však už byly učiněny.

A jestliže NATO skutečně bylo a je nejefektivnější vojenskou aliancí všech dob, pak nelze než doufat a věřit, že ještě dlouho bude. Neboť je třeba si znovu uvědomit, že úkol udržet trvale mír nemůže být nikdy dokončen, a že pokud by se to NATO, alespoň na svém teritoriu dlouhodobě podařilo, šlo by o pravý zázrak. Co jiného nám však zbývá než pokoušet se o zázraky.

1) James Baker, Le Figaro, 1. února 1996