Alfons Mucha při malování Slovanské epopeje na zámku Zbiroh

Alfons Mucha při malování Slovanské epopeje na zámku Zbiroh | foto: z archivu Zámku Zbiroh

Komerční sdělení

Toto jsou komerční sdělení. iDNES.cz neovlivňuje jejich obsah a není jejich autorem. Více

Komerční sdělení je speciální inzertní formát. Umožňuje inzerentům oslovit čtenáře na ploše větší, než je klasický banner, hodí se tedy například ve chvíli, kdy je potřeba popsat vlastnosti nového produktu, představit společnost nebo ukázat více fotografií.

Aby bylo na první pohled odlišitelné od redakčních textů, obsahuje jasné označení „Komerční sdělení“ v záhlaví článku.

Pro komerční sdělení platí podobná pravidla jako pro další formy inzerce na iDNES.cz. Nesmí tedy být v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, nesmí porušovat práva třetích osob a poškozovat něčí dobrou pověst. Na rozdíl od bannerové reklamy je z komerčních sdělení vyloučena politická inzerce.

Komerční sdělení, jejich titulky a tvrzení v nich obsažená nesmějí být lživá a klamavá.

Ceník komerčních sdělení včetně kontaktů na obchodní oddělení najdete zde.

Alfons Mucha: muž, který proslavil secesi

Stačil jeden obraz pro Sarah Bernhardtovou a zrodila se legenda jménem Alfons Mucha. Klaněla se jí celá Paříž. Výtvarné secesi se tehdy na jeho počest říkalo Le styl Mucha.

Koncem prosince 1894 dostal nabídku namalovat plakát pro Sarah Bernhardtovou a melodrama Gismonda, v němž slavná herečka hrála hlavní roli. Tehdy žil ivančický rodák v Paříži už šest let, absolvoval výtvarné studium a živil se převážně ilustracemi. Na plakát měl pár dnů, dodělával ho v tiskárně. Když její ředitel viděl výsledek, zděsil se: "Sarah mě s tím vyhodí. Takhle to přece nikdo nedělá!"

Do divadla k Bernhardtové šel Mucha jako na popravu. "Můj plakát visel na stěně, Sarah stála před ním a nemohla od něho odtrhnout oči," vyprávěl později synovi Jiřímu.

Správná rozhodnutí slavných Čechů

Paříž, pro kterou všechno na východ byla exotika, Alfonse Muchu (1860-1939) romanticky považovala za Maďara objeveného Sarah Bernhardtovou kdesi v cikánském táboře. Malíř to sám několikrát veřejně dementoval. K rodným moravským Ivančicím se nikdy nepřestal hlásit.

"Když mě uviděla, přišla ke mně, objala mne a zasypala chválou." Vysoký, úzký formát, tajemná exotika zlatavých barev, žádný dějový výjev, jen štíhlá postava herečky v Gismondině kostýmu a stylizované písmo. Tak se plakát objevil na pařížských nárožích a vzbudil senzaci.

"Z jednoho dne na druhý naučil celou Paříž znát Muchovo jméno," napsala o něm Revue Illustrée. Chvála se hrnula a s ní další nabídky. Mucha dostal šanci se poddat gejzírům tvorby.

Plakáty, ilustrace, divadelní kostýmy, šperky nejen pro Bernhardtovou, obaly na cukrovinky, bytové dekorace, úspěšné výstavy v Paříži, Mnichově a Praze, výzdoba pavilonu Bosny a Hercegoviny, za kterou dostal roku 1900 na světové výstavě v Paříži stříbrnou medaili, design luxusního klenotnictví Fouquet a tak dále. Kolem hýřila secese čili art nouveau (jak říkají Francouzi), ale Mucha se do ní nemusel nutit. "Dělám to po svém," říkal.

Vlastenecká epopej

V roce 1901 byl vyznamenán francouzským Řádem Čestné legie, přesto o tři roky později Paříž, která ho tak ctila, opustil a zamířil do New Yorku. "Odjezd do Ameriky měl být útěkem před vším, co otce v Paříži proslavilo, a začátkem nové éry," píše jeho syn Jiří. "Nejel do Ameriky za slávou, ale vydělat peníze, aby se pak mohl nerušeně věnovat práci, o které věřil, že byla nejdůležitější."

Ta ho táhla na Moravu, do Čech, v tísnivých časech blížící se války chtěl podpořit vlastence. Zejména kvůli nim opouštěl lehký, dekorativní styl a přecházel k vážným, hlubokým tématům. V roce 1910 už byl doma a na zámku Zbiroh pracoval na monumentálním projektu Slovanské epopeje.

První tři plátna předal městu Praze v roce 1912. Rok nato ztvárnil v Primátorském sále nového Obecního domu osm postav z naší minulosti, na nichž demonstroval osm základních občanských ctností. Byli mezi nimi i Jan Amos Komenský, Jan Hus, Jiří z Poděbrad či Jan Roháč z Dubé. "Jsem přesvědčen, že vývoj každého národa může se zdarem pokračovat jen tehdy, vyrůstá-li organicky a nepřetržitě z vlastních kořenů," řekl později.

V roce 1918 navrhl pro rodící se Československo státní znak, první známky, mince, bankovky - mimochodem, desetikorunou a padesátikorunou se platilo ještě v roce 1944. Obě zdobila tvář jeho dcery Jaroslavy.

Roky po 1. světové válce naplnil především prací na Slovanské epopeji, ale další monumentální dílo, triptych Věk Rozumu, Věk Moudrosti a Věk Lásky, nedokončil. Těžkou ránu zasadil na jaře 1939 tehdy už nemocnému Muchovi několikadenní výslech na gestapu. Zemřel 14. července téhož roku.


Video