Koncem prosince 1894 dostal nabídku namalovat plakát pro Sarah Bernhardtovou a melodrama Gismonda, v němž slavná herečka hrála hlavní roli. Tehdy žil ivančický rodák v Paříži už šest let, absolvoval výtvarné studium a živil se převážně ilustracemi. Na plakát měl pár dnů, dodělával ho v tiskárně. Když její ředitel viděl výsledek, zděsil se: "Sarah mě s tím vyhodí. Takhle to přece nikdo nedělá!"
Do divadla k Bernhardtové šel Mucha jako na popravu. "Můj plakát visel na stěně, Sarah stála před ním a nemohla od něho odtrhnout oči," vyprávěl později synovi Jiřímu.
Správná rozhodnutí slavných ČechůPaříž, pro kterou všechno na východ byla exotika, Alfonse Muchu (1860-1939) romanticky považovala za Maďara objeveného Sarah Bernhardtovou kdesi v cikánském táboře. Malíř to sám několikrát veřejně dementoval. K rodným moravským Ivančicím se nikdy nepřestal hlásit. |
"Když mě uviděla, přišla ke mně, objala mne a zasypala chválou." Vysoký, úzký formát, tajemná exotika zlatavých barev, žádný dějový výjev, jen štíhlá postava herečky v Gismondině kostýmu a stylizované písmo. Tak se plakát objevil na pařížských nárožích a vzbudil senzaci.
"Z jednoho dne na druhý naučil celou Paříž znát Muchovo jméno," napsala o něm Revue Illustrée. Chvála se hrnula a s ní další nabídky. Mucha dostal šanci se poddat gejzírům tvorby.
Plakáty, ilustrace, divadelní kostýmy, šperky nejen pro Bernhardtovou, obaly na cukrovinky, bytové dekorace, úspěšné výstavy v Paříži, Mnichově a Praze, výzdoba pavilonu Bosny a Hercegoviny, za kterou dostal roku 1900 na světové výstavě v Paříži stříbrnou medaili, design luxusního klenotnictví Fouquet a tak dále. Kolem hýřila secese čili art nouveau (jak říkají Francouzi), ale Mucha se do ní nemusel nutit. "Dělám to po svém," říkal.
Vlastenecká epopej
V roce 1901 byl vyznamenán francouzským Řádem Čestné legie, přesto o tři roky později Paříž, která ho tak ctila, opustil a zamířil do New Yorku. "Odjezd do Ameriky měl být útěkem před vším, co otce v Paříži proslavilo, a začátkem nové éry," píše jeho syn Jiří. "Nejel do Ameriky za slávou, ale vydělat peníze, aby se pak mohl nerušeně věnovat práci, o které věřil, že byla nejdůležitější."
Ta ho táhla na Moravu, do Čech, v tísnivých časech blížící se války chtěl podpořit vlastence. Zejména kvůli nim opouštěl lehký, dekorativní styl a přecházel k vážným, hlubokým tématům. V roce 1910 už byl doma a na zámku Zbiroh pracoval na monumentálním projektu Slovanské epopeje.
První tři plátna předal městu Praze v roce 1912. Rok nato ztvárnil v Primátorském sále nového Obecního domu osm postav z naší minulosti, na nichž demonstroval osm základních občanských ctností. Byli mezi nimi i Jan Amos Komenský, Jan Hus, Jiří z Poděbrad či Jan Roháč z Dubé. "Jsem přesvědčen, že vývoj každého národa může se zdarem pokračovat jen tehdy, vyrůstá-li organicky a nepřetržitě z vlastních kořenů," řekl později.
V roce 1918 navrhl pro rodící se Československo státní znak, první známky, mince, bankovky - mimochodem, desetikorunou a padesátikorunou se platilo ještě v roce 1944. Obě zdobila tvář jeho dcery Jaroslavy.
Roky po 1. světové válce naplnil především prací na Slovanské epopeji, ale další monumentální dílo, triptych Věk Rozumu, Věk Moudrosti a Věk Lásky, nedokončil. Těžkou ránu zasadil na jaře 1939 tehdy už nemocnému Muchovi několikadenní výslech na gestapu. Zemřel 14. července téhož roku.
