Jak tehdy prohlásil, nová vlastnická struktura bude pádnou odpovědí všem těm nepřejícným pomlouvačníkům, kteří si o vlastnické struktuře Agrofertu dovolili pochybovat. Pohádku o báječném strategickém vlastníkovi si tento podnikatel z Bratislavy načasoval tak skvěle, že jí nakrmil i vládu, a to zrovna v době, kdy rozhodovala o budoucnosti českého chemického průmyslu.
Ve Strakově akademii mu pak jako na stříbrném podnose přiklepli největší českou chemičku Unipetrol. Vítězství Agrofertu bylo o to pikantnější, že skončil jako druhý ze dvou kandidátů, kteří prošli sítem privatizační soutěže. Při únorovém podpisu smlouvy teklo šampaňské a Miloš Zeman hřímal o nové české cestě privatizace, která bude skutečná a lepší než privatizační kiksy minulých vlád.
Ale jakmile vyprchaly bublinky z hlav rozjařených privatizátorů, začal se rozplývat i Babišův sen o veliké říši jménem česká chemie. Komise pro cenné papíry v pátek potvrdila onu starou pravdu, že císařové bývají často nazí. Ameropa komisi totiž dopisem ujistila, že v Babišově Agrofertu většinu nikdy nevlastnila.
Kromě Švýcarů se navíc od Babiše distancovali i velcí ropní giganti, kteří vycouvali ze svých původních slibů, že mu Unipetrol pomohou zaplatit. Ne, že by bylo něco v zásadě špatného na českých vlastnících, jen kdyby se tak často nevyznačovali onou divnou pachutí, která čpěla z "kapitánů českého průmyslu".
Oni Lubomírové Soudkové nebo Václavové Junkové tehdy také s ústy plnými pohádek skupovali české stříbro za peníze z českých bank, jejichž záchranné operace teď všichni léta splácíme na daních. A podobný pach se začíná linout i z Babišovy laboratoře.
