Hodža, který Albánii vládl čtyři dekády, nechal vybudovat stovky tisíc bunkrů různé velikosti, aby ochránil zemi v případě invaze "imperialistů".
Jsou opravdu poctivé: mají pevnou strukturu ze železa, betonu a ocelových plátů, stěny jsou dva metry silné, a tak je dost obtížné tyto nevzhledné objekty jakkoli upravovat.
I demolice je příliš nákladná, takže bunkry zůstávají rozesety po horách i polích celé země jako houby. Byly jediné, kdo odolal běsnění obyvatel, kteří po změně systému v roce 1991 napadli a zničili téměř všechny továrny, výrobny a doly v zemi, napsala agentura EFE.
Dnes slouží Hodžovy bunkry zcela jiným účelům. Ve městech se z nich leckde staly kontejnery na odpadky, na vesnicích se změnily v chlévy pro prasata. Ale ve velké části z nich také fungují restaurace.
Vyhlášený podnik
Tak je to i v případě bývalého elektrikáře Bujara Cufiho. Jeho pohostinské zařízení nazvané Bunkeri Blu patří k těm nejvyhledávanějším na pláži u Drače a zabezpečuje Cufiho rodině hlavní zdroj příjmů.
Konkuruje dvěma dalším bunkrovým restauracím hned vedle, které zákazníkům přicházejícím z blízké Drače a Tirany nabízejí celou škálu rybích či jiných mořských specialit - mořské štiky, krevety, pražmy, sépie či parmice.
"Na začátku jsem si pronajal bunkr od armády za 3000 leků (zhruba 700 Kč) měsíčně a teď jsem rozšířil činnost. Využívám bunkr jen jako kuchyni a jeho okénko, odkud trčívalo dělo, jako pult," vysvětluje Bujar.
Jeho bunkr je z těch velkých - má tři metry na výšku a sedm v průměru. Byl budovaný tak, aby uvnitř pojal celé dělo. Leží asi 100 metrů od mořského břehu a byl součástí dělostřeleckých pozic na přední linii, jejichž úkolem bylo zabránit vylodění invazních armád.
V jiném bunkru na dračském pobřeží, opuštěná svými dětmi, tráví Sadie své stáří ve společnosti televizoru. Zato ve městě Lac severně od Tirany používá Gjelina rodina stejný bunkr, který stojí na dvoře jejich domu, jako chlív. "Moje prasátka v klidu rostou a mají tu největší ochranu před světem," směje se Gjela.
Jsou jako středověké hrady
Pouze malou část bunkrů situovanou na severní hranici s Kosovem využívali Albánci na ochranu před bombardováním srbské armády, která bojovala proti albánským povstalcům z Kosovské osvobozenecké armády (UÇK) během války v roce 1999.
"Albánské bunkry mají historickou hodnotu stejnou jako středověké hrady... Jsou součástí života lidí, kteří jej obětovali při jejich budování," prohlašuje Teodor Demiraqi, který téměř 30 let sloužil jako důstojník od zákopníků.
Okruh lidí, kteří pracovali pro každý bunkr, byl široký - od vojáků přes stavební a dopravní dělníky až po rolníky z družstev. Někteří z nich skončili ve vězení za "sabotování" prací.
Na jejich stavbě se podílel dokonce i současný prezident Alfred Moisiu, který tehdy sloužil v armádě jako vysoký důstojník.
Veškerá centralizovaná komunistická ekonomika, která se propadla do těžkých problémů se zásobováním obyvatelstva potravinami i jiným potřebným zbožím, se v letech 1974 - 1984 soustředila na budování těchto opevněných staveb.
"Diktátorský stát Envera Hodži měl jako prioritu obranu země před agresí NATO a Varšavské smlouvy, a proto si vymyslel bunkry," připomněl inženýr.
