Dříve jsme slýchali různé přívlastky ke slovu eutanazie: aktivní, pasivní, vyžádaná, nevyžádaná – na jakém termínu a výkladu se sjednotili odborníci dnes?
Dle holandského modelu je eutanazie definována takto: jedná se o úmyslné ukončení života člověka na jeho vlastní žádost někým jiným než člověkem samotným (= lékařem); je tedy přítomen úmysl zabít, zabití a vlastní žádost pacienta. Ke stejné definici se přidaly i Belgie a Lucembursko a též s ní souhlasí Světová lékařská asociace – ta však eutanazii jednoznačně odsuzuje.
Nepokračovat v léčbě, nechat zemřít nemocného tedy eutanazií není.
Tzv. „nechání - dovolení zemřít“ (allowing to die, letting die) umírajícího nemocného v terminálním stavu choroby je naprosto odlišné od zabití. Léčba může být odmítnuta nebo vysazena tehdy, není-li naděje na zlepšení stavu a/nebo tehdy, je-li nadměrně zatěžující (a to i kdyby určitá naděje na zlepšení byla). Při tomto uvažování se jedná o hodnotu léčby pro pacienta a nikoliv o hodnotu jeho života. Otázkou není, zda život nemocného je neužitečný nebo obtížný, otázkou je, zda léčba je pro nemocného užitečná, zda mu prospěje a/nebo zda je pro jeho život nadměrnou zátěží. Naše rozhodování - ať již pro, anebo proti určité specifické léčbě - musí vždy stát na straně života. Nikdy bychom neměli úmyslně způsobit člověku žijícímu smrt. „Necháme-li“ umírajícího nemocného zemřít, pak přiznáváme vítězství smrti v naší bezmoci. Všichni jsme přece smrtelníky. Samozřejmostí je o nemocného i po vysazení zbytečné, marné a/nebo příliš zatěžující léčby nadále pečovat a mírnit jeho trápení až do posledního dechu. Rozlišování těchto dvou, diametrálně odlišných, postojů je tedy nesmírně důležité. Nechání umírajícího nemocného zemřít není eutanazie.
Profesorka Marta Munzarová (70)Studium na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci ukončila v roce 1963. |
Pro vás, jak je zřejmé, není eutanazie přijatelná.
Mnozí oba postupy směšují dohromady: „vždyť ať tak či onak – oba pacienti budou mrtví, takže je to jedno!“ Jedno to není. Chceme snad, aby náš lékař byl i naším popravčím a aby si zvykl na zabíjení? Časem již bude zabíjet s čistým svědomím a třeba i bez naší vůle, anebo dokonce proti ní. Zkušenosti ze zemí, kde se eutanazie provádí, jsou již dnes dostatečně výmluvné. Nebo bychom naopak chtěli, aby nás všichni zúčastnění ošetřovali až do posledního dechu tak, abychom příliš netrpěli a tedy aby myšlenka na zabití nás ani nenapadla? Paliativní a hospicová péče je důkazem toho, že to jde. Její filozofií je řádné ošetřování všech dimenzí člověka – fyzické, psychické, spirituální a sociální; nemocný má plné právo odmítnout léčbu, kterou již on sám pokládá za zbytečnou a zatěžující, vždyť jen on sám je zdrojem našeho práva jej léčit.
Jaké jsou hlavní důvody žádostí nemocných o eutanazii tam, kde je legalizována?
Jsou to: pocit ztráty důstojnosti, pocit ztráty smyslu života, pocit, že jsou obtíží pro ostatní, pocit osamělosti, opuštěnosti, deprese, strachy z bolestí a z umírání apod. Tato skutečnost je důkazem, že nemocní nejsou ošetřování ve všech svých dimenzích. A tento stav pacientů v naprosté většině případů zpochybňuje autonomní rozhodování a tedy svobodnou „vlastní žádost“ nemocného. Obtíže rázu čistě „tělesného“ jsou uváděny mnohem méně často.
Craig Ewert podstoupil asistovanou sebevraždu v přímém přenosu.
Jaký posun ve vnímání eutanazie ve světě pozorujete od té doby, kdy byla povolena v Nizozemsku?
V Holandsku byla eutanazie legalizována před deseti lety, praxe zabíjení je však již mnohem delší. S eutanazií se započalo již v sedmdesátých letech minulého století a jelikož těchto případů přibývalo, byla ustanovena komise (Remmelinkova), která měla a za cíl zmapovat celou situaci a dosavadní praxi sladit se zákony. První zpráva komise byla zveřejněna v Lancetu již v roce 1991 a v roce 1994 vstoupil v platnost rozporuplný zákon (schovaný pod zákonem o pohřebnictví), který při splnění určitých podmínek tuto trestnou činnost netrestal. Dnes již proto veškeré publikace stojí na velmi dlouhých zkušenostech. Ačkoliv je údajně hlavním důvodem zabíjení nemocných respekt k jejich autonomii (kterou lze však snadno zpochybnit, jak jsem už zmínila), tak všechny publikace až do dnešních dnů uvádějí i zabíjení lidí, kteří o eutanazii nežádali. V tomto případě je však tato zabíjení nutné hlásit pod hlavičkou „ukončení života bez explicitní žádosti pacienta“. Jedná se například o nemocné, jejichž dobře uvážená žádost mohla být narušena depresí nebo počínající demencí a podobně. Je to však důkazem takzvaného kluzkého svahu.
Co je paliativní léčbaLéčba paliativní má dvojí vysvětlení:
|
K uzákonění eutanazie nicméně mezitím došlo už ve dvou dalších evropských zemích.
Eutanazii schválila Belgie v roce 2002 a Lucembursko v roce 2009. Belgičtí lékaři také zveřejňují své výsledky a tvrdí, že paliativní péče a legalizovaná eutanazie nejsou postupy antagonistickými; propojují je tedy vzájemně do „integrální paliativní péče“, jelikož „obojí jsou založeny na etických hodnotách pacientovy autonomie a poskytovatelé péče dodržují principy dobřečinění a neškodění“. Mísí dohromady zcela protichůdné postupy, které směšovat nelze. Žhavou novinkou v této zemi je, že už někteří začínají propojovat eutanazii se sbíráním kvalitních orgánů pro transplantace. Na konferenci Belgické královské lékařské akademie v prosinci 2010 lékaři referují, že orgány těžce postižených s neuromuskulárními poruchami jsou pro tento účel kvalitní.
Jistěže snaha o získávání orgánů je vysoce hodnotná, nikoliv však za cenu toho, že někdo je použit jako prostředek k cíli jiného; v době, kdy se rozmáhá hrubý utilitarismus je takovéto počínání svrchovaně nebezpečné – lebens unwertes Leben (život nehodný života - pozn. red.)? Už asi jen zbývá vysvětlit veřejnosti, že smrt postižených má větší smysl než jejich život.
Jak se k eutanazii staví významné mezinárodní organizace, například Rada Evropy?
V průběhu posledního desetiletí Světová lékařská asociace opakovaně vyjadřovala své pevné přesvědčení, že eutanazie je v konfliktu se základními principy lékařské etiky a povzbuzovala lékaře, aby účast při eutanazii odmítli - a to i tehdy, pokud by ji národní zákon povolil anebo za určitých podmínek dekriminalizoval. Je-li zákon v konfliktu s lékařskou etikou, pak by lékaři měli usilovat o to, aby byl zákon změněn. V situaci takového konfliktu etické odpovědnosti nadále přece jen převáží převažují. V Parlamentním shromáždění Rady Evropy opakovaně vystupoval švýcarský poslanec Dick Marty, snažící se o prosazení schvalování eutanazie v rámci Evropy. Jeho návrh nikdy neuspěl.
Profesorka Marta Munzarová, přednostka Ústavu lékařské etiky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně
Existují tlaky na uzákonění eutanazie i v České republice?
Pokusy o prosazení eutanazie byly i u nás, například v roce 2008 přišla s návrhem na její uzákonění senátorka Václava Domšová, avšak rovněž neuspěly.
Proč nemá eutanazie větší podporu?
V naší zemi se velmi dobře rozvíjí paliativní a hospicová péče a všichni - na rozdíl od uvedených Belgičanů - vědí, že zabíjení člověka není a nikdy by nemělo být spojováno s péčí, anebo schováváno pod tímto pojmem. Nelze totiž bez vážných následků překročit a smazat ostrou hranici mezi oběma přístupy; eutanazie (=zabití člověka) na straně jedné, a paliativní péče (=přijetí umírání a všemožná péče o člověka do posledního dechu na straně druhé). Každý, kdo pracoval v hospici nebo ten, jemuž v něm zemřel někdo blízký, jistě dosvědčí, že zde se umírá v důstojnosti a s důstojností. A to je nejlepší forma boje proti eutanazii – ukázat, že je zbytečná.
V našem kontextu je možno připomenout doporučení představenstva České lékařské komory č. 1/2010 k postupu při rozhodování o změně léčby intenzivní na léčbu paliativní u pacientů v terminálním stavu, kteří nejsou schopni vyjádřit svou vůli. Týká se především pacientů s multiorgánovým selháním a pacientů v hlubokém bezvědomí bez předpokladu obnovení integrity mozkových funkcí. Jde o vysazení léčby, která se ukázala být marnou a zbytečnou. Nejde v žádném případě o eutanazii, nýbrž o její pravý opak - byť po vysazení intenzivní terapie dojde dříve ke smrti, než by tomu bylo při pokračování léčby intenzivní. Jde o „nechání - dovolení zemřít“.
Jak se k tomuto kontroverznímu tématu staví veřejné mínění?
Při mapování veřejného mínění, pokud jde o eutanazii (kdy však, bohužel, ani tázající a ani dotazovaní nedovedou eutanazii definovat), zaznívá častá odpověď: „To víte, že chci eutanazii, přece nechci být nekonečně napojen na všelijaké hadičky ve špitále." Uvedené doporučení ČLK takto jeden z hlavních důvodů „pro eutanazii“ odstraní. Je-li člověk při vědomí, může sám jakoukoliv léčbu odmítnout, bude-li ve stavu nevratného bezvědomí a nebude-li intenzivní léčba účinná, bude zbaven zbytečné zátěže a přitom bude i nadále ošetřován patřičným způsobem, zcela v souladu s lékařskou etikou.
Domnívám se, že je třeba řádně informovat veřejnost o tom, co eutanazie je, a snažit se ošetřovat nemocné tak, aby o zabití ani neuvažovali, anebo jim dokázat, že takové úvahy nejsou potřebné. Je třeba používat jasný slovník: málokdo si totiž uvědomí, že se toto „milosrdenství“ děje zabitím. Je nutné vymýtit i představu, že existují jen dvě možnosti: buď umírání s nesnesitelným utrpením, anebo eutanazie. O třetí možnosti dosud málokdo uvažuje.
Budu citovat ze stanoviska pracovní skupiny ČLK z roku 2001, které bylo reakcí na nový zákon holandský a které dosud platí beze zbytku: „S úctou k životu a při poznání smrti jako neodvratného ukončení života, respektujeme etický kodex ČLK, podle kterého lékař nemá prodlužovat utrpení nemocného s nevyléčitelnou chorobou, avšak eutanazie a asistovaná sebevražda jsou nepřípustné… jsou projevem selhání. Dnes lze zajistit takovou péči v léčení bolestí a ostatních fyzických symptomů, psychického, sociálního a duchovního utrpení tak, aby k žádosti o usmrcení nemuselo docházet. Naše společnost objektivně disponuje dostatečnými finančními prostředky, znalostmi, dovednostmi, léky i přístrojovým vybavením, aby nemocným, u kterých kurativní léčba vyčerpala dostupné možnosti, byla poskytnuta léčba paliativní… Pro rozhodnutí o poskytování nejvyšší etické služby nevyléčitelně nemocnému a umírajícímu, musí být lékařům nápomocna celá společnost, právo, ekonomická i zákonodárná systémová opatření. Civilizovaný stát musí chránit život a ne legalizovat jeho likvidaci.“
Dojde–li ke změně smýšlení v tomto duchu, nebude tlak na uzákonění eutanazie sílit ani v průběhu dalších let. Jsme přece civilizovaným státem.
Jakým směrem by se naopak pohled na bolest a umírání měl ubírat?
Je nutné radikálně změnit pohled na důstojnost člověka. Každý má naprosto stejnou inherentní důstojnost, at´ je jakkoliv postižený, nemocný, nemohoucí, umírající atd. Jinak by všechny řeči o rovnosti všech lidí byly pouhou ubohou etickou parodií. Navíc z této důstojnosti vyvěrají lidská práva a stejné zacházení s každým jednotlivcem. Jak to, že vůbec můžeme uvažovat o zbavení člověka jeho základního práva – práva na život?
Myslíte si, že u nás k eutanazii (byť tajně a nelegálně) někdy dochází?
Nemyslím si to, věřím, že u nás lékaři své nemocné nezabíjejí. Naopak se domnívám, že někteří budou váhat s vysazením intenzivní léčby, navzdory uvedenému doporučení, a to proto, že dosud hledí na paliativní léčbu jako na něco „nižšího“ a budou mít strach, aby nemocnému přece jen neuškodili tím, že použijí JEN tuto léčbu. Je třeba všude zdůrazňovat, že paliativní léčba je léčbou aktivní a za určitých situací mnohem patřičnější.
