Vidíte ho všude. Na billboardech v Mazár-e Šarífu, na plakátcích trhovců v Kábulu, na úředních budovách, na checkpointech. Je to tvář člověka, kterého si zapamatujete.
Pakul, místní typickou vlněnou čepici, má na všech snímcích ležérně nasazený nakřivo. Mnohem větší dojem ale dělá jeho zahloubaný výraz. Svědčí o tom, co Afghánci dobře vědí: „Lev z Pandžšíru“ nebyl žádný obyčejný warlord.
Ahmad Šáh Masúd pocházel ze zámožné rodiny etnických Tádžiků a dostalo se mu prvotřídního vzdělání na francouzském lyceu a polytechnické univerzitě. Ještě za studií se v roce 1975 zapojil do nevydařené revoluce muslimského studentského hnutí, namířené proti vládě prezidenta Muhammada Daúda Chána a rostoucímu vlivu komunistů.
O tři roky později se při převratu komunisté definitivně chopili moci a již nepohodlného prezidenta zavraždili.
Masúd se vrátil do rodného údolí Pandžšír a začal guerillovou válku, kterou vedl prakticky až do své smrti. Jeho nepřítelem byla zpočátku sovětská armáda, jíž se svými bojovníky působil citelné ztráty. Postupně jeho vliv sílil, až se stal jedním z klíčových hráčů v regionu. Jeho bojovníci dokonce ovládli několik provincií na severu Afghánistánu.
Bojoval proti Talibanu, ale odmítal liberální demokracii
Když se sovětská vojska stáhla z Afghánistánu a tamní komunistická vláda přišla o podporu Sovětského svazu, dobyl Masúd se svými bojovníky Kábul. Přesto bojům ještě zdaleka nebyl konec, vzápětí totiž vypukla občanská válka, která skončila až příchodem Talibanu. Od roku 1996 pak Masúd spolu se Severní aliancí vedl další guerillovou válku, která se mu nakonec stala osudnou.
Údolí Pandžšíru s hrobkou Ahmada Šáha Masúda (31. listopadu 2014).
V chráněném údolí Pandžšíru (v překladu Pět lvů) zůstával Masúd neporažený a byl schopný odrazit každý útok Talibanu. I když jej mnozí pokládali za hrdinu a strategického génia, Západ se ho zdráhal skutečně podpořit. Jedním z důvodů může být i to, že se západním politikům i on sám jevil jako fundamentalista. Masúd totiž jako přesvědčený muslim odmítal liberální demokracii, v níž by neplatilo islámské právo.
Taliban Masúdovi několikrát nabízel příměří, on však vytrvale odmítal. „Dokud budu mít aspoň tolik místa, kolik zabere moje čepice, budu bojovat,“ prohlásil podle al-Džazíry. „Kdybychom se hodlali vzdát, vzdali bychom se už Sovětům.“
Vrazi se vydávali za novináře
„Lva z Pandžšíru“ se nakonec podařilo zahubit lstí. Přijeli za ním dva novináři ze severní Afriky, kteří tvrdili, že pracují pro arabskou stanici. Týden čekali, až je Masúd přijme. Když se dočkali, pomocí bomby v kameře zavraždili Masúda i řadu dalších lidí. Bylo 9. září 2001.
Reportáže z AfghánistánuMOTYKY A ŠKOLY: Ke studiu zvou dívky i v mešitách ČEŠI V AFGHÁNISTÁNU: Nebojíme se DÁREK Z ČECH: Malý Afghánec dostal balíček od českých dětí PO POVODNI: Vesničané se bojí zimy a Talibanu ČEŠI UČÍ: Pistácie místo Talibanu  Cestu do Afghánistánu podpořila společnost Člověk v tísni. Projekt byl podpořen z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR. |
„Usáma bin Ládin dal rozkaz k atentátu na Masúda, než uskutečnil své útoky na New York a Washington,“ míní reportér a spisovatel Sebastian Junger, který po boku Masúda strávil v roce 2000 celý měsíc. „Podle mě by si nedovolil takto provokovat Spojené státy, kdyby byl Masúd naživu a mohl využít vojenské prostředky, které by od nich konečně dostal.“
Události 11. září někteří lidé z Masúdova okruhu paradoxně viděli jako šanci. „Probral jsem se z toho šoku, v němž jsem byl od devátého září,“ řekl podle New York Times Abdulláh Abdulláh, současný afghánský premiér, který býval Masúdovým poradcem.
„Automaticky mě napadlo, že z této tragédie může vzejít i něco dobrého,“ uvedl s odkazem na americkou vojenskou intervenci, která přišla po útoku na Světové obchodní centrum.
Co by dělal Masúd dnes?
Masúd se stal národním hrdinou Afghánistánu. Jeho příznivci ho nazývají Amir Sáhib-e Šahíd, v překladu „milovaný mučednický velitel“. Nad jeho někdejším sídlem v Pandžšíru vznikl monumentální památník s jeho hrobkou. Už deset let se tu navíc staví muzeum natolik rozsáhlé, že i Afghánci, kteří Masúda považují za hodného všech poct, rozpačitě krčí rameny. „Ty peníze by se určitě daly využít i jinak,“ říkají.
Pracovní stůl Ahmada Šáha Masúda v Pandžšíru (31. listopadu 2014).
Masúdova pracovna nicméně zůstává neporušená. „Vše je přesně tak, jak to tu nechal,“ tvrdí místní, kteří nás s mým průvodcem do kanceláře pouští. Na zdi visí mapa Afghánistánu, pohodlná křesla jsou připravená na porady. Jen pohled na stůl konečně alespoň trochu boří obraz nedostižné legendy. Největší hrdina novodobé afghánské historie měl totiž na stole docela obyčejná sněžítka.
Údolí Pandžšíru zůstává snad nejbezpečnějším místem v celé zemi, kontroly před vjezdem jsou zvláště důkladné. Masúdův odkaz nesmí nic narušit. Pro Afghánce zůstává jakýmsi zaklínadlem. Kde by byl Afghánistán, kdyby Masúd žil? Stal by se prezidentem? Souhlasil by s přítomností amerických vojáků? Vzácná shoda panuje jen v tom, že se Masúdovi nikdo nevyrovná.
