Možnosti pro páteční hlasování o nedůvěře Grossovu kabinetu se scvrkly na pouhé dvě. Buď padne, nebo přežije díky komunistické podpoře.
Druhá možnost, skrytá koalice levice a extrémní levice, se teď zdá jako fantazie.
A vypočítavost křesťanských demokratů? Tlak pana Kalouska na to, aby premiér Gross odstoupil, byl v první řadě oprávněný.
Nesrovnalosti ve financích pana Grosse, ale zejména jeho následné vyhýbavé a pohrdavé chování daleko překročily nepsaná pravidla politické důvěryhodnosti.
Kdyby křesťanští demokraté nejednali, vystavili by se výtce, a sice, že mlčí, aby neztratili vliv, moc a peníze. Tomuto pokušení odolali. Tak jim můžeme vyčíst jen dvojznačná prohlášení na samém počátku krize a zbytečně nabubřelý a neurvalý tlak na sociálnědemokratické kolegy místo věcného jednání.
Křesťanští demokraté ukončili agonii, která však začala dříve, než vyšly zejména díky MFD najevo premiérovy majetkové problémy.
Stojedničková koalice měla smysl, dokud se její členové shodli na Špidlových středolevých reformách. I tehdy však měla jen jednu jedinou větší roli, kterou splnila se ctí – vstup do Evropské unie.
Po pádu Vladimíra Špidly sestrojil pan Gross ryze účelovou vládu, pro niž byly dnes už legendární plakáty „Myslím to upřímně" symbolickými. Nevěřil jim ani ten, kdo jejich výrobu zadal.
Jestliže neupřímná koalice padla, je to dobře. Následovat by měly předčasné volby. Pokračování koaliční vlády bez koalice by už nebylo agonií, nýbrž vystavováním mumie.
