Je vždycky dobře, pokud se spravedlnost paragrafů nerozejde se spravedlností rozumu a citu. Hned od počátku se totiž cit i rozum zdráhaly uvěřit: Podroušení agenti, ať už jsou skuteční či vymyšlení, smějí u nás řídit automobil? Nadřízení je smějí krýt před úřady? A když už se na věc přijde, nesmí se o ní veřejně promluvit? Cožpak takováhle máme my státní tajemství, tak je nutné chránit výsostné zájmy země a práci jejích tajných služeb? Novinář Smrček je volný. Spravedlnost uspokojena ještě není.
Záhad neubylo. Stále ještě není zřejmé, jestli ředitel BIS ze své bývalé pozice šéfa Vojenského obranného zpravodajství nezneužil své pravomoci. Jestli nelhal. Není ani jasné, zda se jakýsi existující chráněný agent nestal špionem narychlo, pouze "papírově", jen proto, aby mu nesebrali řidičák. A jak mohl být důkazem žaloby posudek, který neposuzoval, co bylo žalováno.
U tajných služeb musí člověk počítat s ledasčím. Tutlání, zametání stop, omračování argumenty typu "Tajné", "Ohrožení republiky", "Poškození zahraničněpolitických vztahů" do jejich výbavy patří. I ony však podléhají zákonům. A žádný zákon nepovoluje zneužívání sebetajnějších nástrojů státu k privátnímu prospěchu jedinců. A tuto možnost, toto podezření se patří vyšetřit. V zájmu republiky a tajných služeb.
