Statistika upíří paniky má na kontě jednoho ukamenovaného, tři kněze napadené davem a zničený úřad zahraniční humanitární organizace.
To, co se v Malawi děje, se ovšem neodehrává ve vzduchoprázdnu. Země se snaží vyrovnat s hladomorem a s epidemií AIDS.
Mezi obyvateli se navíc zvedá vlna nesouhlasu, aby první demokraticky zvolený prezident v dějinách Bakili Muluzi protáhl svůj původně dvouletý mandát.
Zvěsti mluví o strachu a naději
To všechno je ideální živná půda pro zvěsti o upírech, tvrdí profesorka Nina Auerbachová z pennsylvánské univerzity, autorka knihy My, samotní upíři. "Upíři vypovídají hodně o našem strachu a nadějích," dodává.
Po tisíciletí se legendární nemrtví vynořují z hrobů, aby sáli krev živých a v přeneseném smyslu slova se tak stávají "zosobněním našeho strachu z moci". Mohou být kdekoli. Jsou nesmrtelní. A na rozdíl od duchů jsou robustně tělesní.
Podle dalšího z učenců specializujících se na kulturní historii hororu a hororových postav, Davida J. Skala, doprovází fixace na démony obvykle nějaké období národního útlaku. "V dobách společenské poroby se upíři hlásí o svá práva," soudí Skal.
Z tohoto hlediska proto malawiský prezident nezvolil nejlepší taktiku, když prohlásil, že by "žádná vláda nenechala vysávat krev svého vlastního lidu", protože právě vysáváním krve - byť v přeneseném smyslu slova - jsou všechny vlády pověstné.
Upíří legendy jsou už z Řecka
Právě proto jsou upíří legendy tak hluboce zakořeněné v zemích východní Evropy,
kde venkované po staletí zažívali krutou porobu vrchnosti a naopak ve Spojených státech mají upíři a vampýři tendenci nabrat zábavnější, přátelštější a ne tak temnou podobu.
Samotný původ upířích legend přitom sahá hluboko do antického Řecka a možná i dávného Egypta, kde se mísí s různými uctívačskými kulty, kanibalismem, lidskými oběťmi a zároveň strachem z násilí.
Ze stejných kořenů pak příběhy o ghúlech živících se či živených lidskou krví vznikly i v zeměpisně vzdálených kulturách Číny, Indie, Afriky a Evropy, uvádí britský spisovatel Anthony Masters ve své knize Přírodní dějiny upírů.
Ve středověku upíří legendy přiživovaly jednak morové rány, ale i občasné pohřbívání zaživa - ať už omylem či úmyslně, kradení těl z hrobů, či odhalení lidí jako byla uherská hraběnka Báthoryová, jež se koupala v krvi umučených panen.
Čerstvé zásoby upířích historek se vynořily počátkem 18. století. Později inspirovaly Byrona, Keatse a Coleridge. Ovšem zůstalo to až na Bramu Stokerovi, aby všechny útržky pospojoval. V roce 1897 pak vydal bibli upírologie, román Drákula.
Drákulovský kult se ujal a zvláště po nástupu filmu mnoho lidí uvěřilo, že upíři mohou být kdekoli a změnit kohokoli na upíra jediným kousnutím. Upír se také může stát z nenarozeného dítka, pokud se jeho matka na upíra podívá. Upírem může být i sedmý syn a také mrtvý čaroděj.
