Mezinárodní síly jsou v Afghánistánu již téměř deset let a zemi se daří připravit na jejich odchod jen pomalu... Objevují se dokonce zprávy o zhoršující se bezpečnostní situaci. Kde se stala chyba?
Za prvé chci říct, že souhlasím se zásahem nejprve USA a pak mezinárodního společenství pod hlavičkou NATO v Afghánistánu, za daných podmínek to bylo nezbytné. Zásadní chybou se ovšem záhy ukázalo podcenění počtu vojáků potřebných pro takovou operaci. Když přijdete do země, svrhnete tam vládu, rozprášíte armádu a policii, vznikne bezpečnostní vakuum, které musíte vyplnit svými silami.
Vaše jednotky se musí stát novou armádou, novou policií, musí doslova zaplavit dané území, abychom dali místním najevo, že to myslíme vážně a že mají věřit nám, a ne Talibanu. A to se bohužel nestalo.
Rod ThorntonVyučuje na Nottinghamské univerzitě. Je považován za předního odborníka na problematiku terorismu, protipovstaleckého boje, vedení moderní války a novodobé ozbrojené konflikty obecně. Do spektra jeho výzkumné činnosti patří i ruské bezpečnostní a vojenské otázky. Je autorem desítek knih a publikací na tato témata. Mezi nejznámější patří titul Asymmetric Warfare: Threat and Response in the 21st Century. Je autorem řady studií a znaleckých posudků pro britský sněmovní obranný výbor, pracoval pro britské i americké ministerstvo obrany. |
Není laciné nyní zpětně říkat, že vlády situaci podcenily a neposlaly dost vojáků? Zvlášť když vezmeme v úvahu i domácí politické rozhodovací procesy.
Ale já zcela rozumím tomu, proč vlády upřednostňují tu rumsfeldovskou cestu, tedy malý počet jednotek s vyspělými technologiemi, které mají obrovský účinek. Pouze říkám, že obecně při jakékoli operaci typu Afghánistán potřebujete vojáky fyzicky přítomné v té dané lokalitě.
Podle vás by tedy větší počty jednotek na počátku konfliktu vedly k úspěšnější operaci?
Na samém počátku invaze v roce 2001 mělo být jasnější, že pokud nevyplníme ono námi vytvořené bezpečnostní vakuum, dáme prostor k tomu, aby se rozvinuly síly živené opozicí vůči mezinárodním silám, revoltou či antipatií vůči zásahu jako takovému. Což se přesně stalo, protože jsme na místě neměli dost jednotek – umožnili jsme tak Talibanu, aby pomalu opět získal vliv, vyplnil to vakuum. A tady vzniká problém, protože začíná boj s povstalci - a jakmile tato rebelie jednou vypukne, je nesmírně obtížné ji porazit.
Proč?
Jedním z důvodů je fakt, že Taliban se prezentuje jako vůdce džihádu proti západní okupaci. Což znamená, že nyní můžeme do země poslat vojáků, kolik chceme, ale nebude to mít žádný efekt - čím více zahraničních vojáků v zemi bude, vygeneruje to podle mě i více Talibanců, kteří získají více prostředků z islámské komunity z celého světa, která bude mít potřebu podpořit své bratry v džihádu proti západní, křesťanské okupaci jejich země. Je to začarovaný kruh.
A co podpora Talibanu uvnitř Afghánistánu, od místní populace?
Přesně, dalším důležitým důvodem je, že pro místní v této situaci Taliban, který vyplnil ono vakuum, představuje budoucnost a moc. Taliban vyvolává mezi lidmi tolik strachu, že pokud NATO jen naznačí, že se stáhne, lidé se automaticky přimknou k Talibanu. Jenže abychom povstání Talibanu porazili, musíme říkat opak - čili že v Afghánistánu zůstaneme ještě dlouho, že my, kteří podporujeme afghánskou policii a armádu, jsme budoucnost. Nikoli Taliban. Takže nemá cenu, abyste mu pomáhali.
Pokud tedy NATO řekne, že za tři až čtyři roky odejde, dělá opak. Místní budou mít obavu, že až NATO odejde, přijde Taliban, a proto musí být s Talibanem za dobře i nyní. Často proto nastane situace, kdy otec řekne svým třem synům: ty půjdeš do armády, ty k policii a ty k Talibanu. Kdyby k čemukoli došlo, ať jsme krytí.
Říkáte tedy, že nově budované afghánské síly na tu práci samy nebudou stačit?
Afghánistán musíme vnímat rozděleně. V severních oblastech, kde je situace lepší než na jihu, může NATO termín ukončení bojových operací v roce 2014 dodržet a ponechat tam výcvikové jednotky. Ale v jižních provinciích, zejména v Hílmandu a Kandaháru, je potřeba jiný postup. A tam nasazení afghánských jednotek rozhodně stačit nebude a budou potřebovat pomoct, i za tři nebo čtyři roky. Při bojích s povstalci je třeba, aby afghánské síly měly po boku jednotky NATO a jen velmi postupně přebíraly více úkolů.
Proč nevěříte afghánské armádě a policii, že své úkoly zvládnou? Jsou už vycvičeny stovky tisíc lidí.
Každá afghánská jednotka, kterou vycvičíme, se doslova rozplyne, když půjde do tuhého, čímž myslím situaci, když se vrátí Taliban. Protože i když číslo tři sta tisíc vycvičených vojáků vypadá dobře na papíře a mělo by to stačit na vypořádání se s Talibanem, musíme se podívat na složení té síly.
Jsou to Tádžikové? Uzbeci? Paštúnové? Nejde o klasickou armádu, jak ji známe ze Západu, v Afghánistánu převládají jiné vazby - k rodině, rodu, klanu, nikoli k policii nebo armádě. Cokoli řekne kmenový vůdce, bude mít pro vojáka větší váhu než slova velitele. Tento etnický nebo kmenový model je v afghánské společnosti velmi hluboce zakořeněný a je častou chybou Západu, že tento konzervatismus nevnímá. Afghánistán není národním státem v našem slova smyslu, je to nejspíš poslední země na světě, kde je etnicita a kmenová příslušnost tak důležitá.
To ale zcela rozkládá současnou alianční strategii odchodu ze země, podle níž vycvičíme afghánské jednotky, aby byly schopny převzít naše úkoly a my se mohli stáhnout.
Tak exitová strategie musí existovat za všech okolností, armády musejí odcházet, okupace končit. Ale to se musí dít postupně, na základě toho, co se děje na zemi, ne na základě ad hoc termínů uměle stanovených politiky, o nichž naneštěstí od politiků slýcháme stále častěji. Viz Britové, kteří se v roce 2014 stáhnou z Afghánistánu, ať tam situace vypadá jak chce. To slíbil britský premiér. Což je zcela v rozporu s tím, co říká NATO, čili že stahování bude záviset na vývoji situace na zemi.
Jaké by tedy bylo vaše řešení?
Nechci znít příliš negativně, ale v současné chvíli mnoho možností není. Jedna jistá věc je, že přemoci povstání lze jen dlouhodobým procesem zajišťování bezpečnosti, následovaným investicemi, vzděláním a tak dále. Ale toho nejde dosáhnout hned, ani během pár let, to je otázka generací. Čili řešením by bylo, aby se NATO nestáhlo jako celek k určitému datu, ale aby nadále pracovalo s afghánskými jednotkami v operacích i po roce 2014 tak, aby se afghánské síly postupně naučily fungovat jako opravdové armádní nebo policejní jednotky.
A postupně podle mě neznamená za tři roky, tedy v době, kdy Afghánistán opustí poslední britský voják.
