Poslední britský voják dal Afghánistánu sbohem minulý týden. Poslední americké bojové jednotky opustí vyprahlou a těžce zkoušenou zemi před Vánocemi. Jinými slovy - aktivní angažmá Západu ve vleklém konfliktu končí.
Přestože v zemi zůstane 12 000 vojenských příslušníků ze západních států, z toho zhruba 9 800 amerických vojáků, jejich úkolem bude už „jen“ výcvik a pomoc afghánským silám. Boj s Tálibánem zkrátka už zůstane pouze na Afgháncích samotných.
Nové moci v Kábulu, obléhané z mnoha stran, se tenhle riskantní scénář moc nezamlouvá (i když z hrdosti o tom příliš nemluví nahlas). A začíná se poohlížet po nové pomoci, a to úplně jiným směrem. Kterým, to už je každému zřejmé. Nový afghánský prezident Ašraf Ghaní totiž minulý týden dorazil na mnohoslibné námluvy do Pekingu. Čínu navštívil jako první cizí zemi po svém nástupu do úřadu a tamní vedení neskrývalo uspokojení.
Bojovat Peking nepůjde Z mnoha důvodů. Odchod NATO z Afghánistánu jednak Pekingu hraje do karet - američtí vojáci byli přece jen příliš blízko čínské hranice. Za druhé se před Čínou začaly rýsovat nesmírně zajímavé perspektivy.
Obří investice
Samozřejmě, Čína nepošle své jednotky, aby nastoupily na místo odcházejících sil NATO a střetly se s Tálibánem. To je naprosto jasné. Peking, který Ghanímu nabídl stovky milionů dolarů pomoci, by však rád zásadním způsobem utvářel afghánskou budoucnost. Obává se totiž, že pokud by se jeho soused definitivně propadl do chaosu, bude se i na čínském území šířit islámský radikalismus (jak se už ostatně děje přinejmenším v Sin-ťiangu).
Na druhé straně prezident Ghaní má dobrý důvod pro to, aby spatřoval v Číně naději. Především - Čína je už dnes jedním z největších investorů v Afghánistánu. Svým neutrálním přístupem a dobrými vztahy s místními politickými silami si už stačila udělat dobré jméno.
Pochopitelně, Peking má v zemi pod Hindúkušem i své ekonomické zájmy. Nejde jen o tamní surovinové bohatství, jež láká čínské firmy. Peking sní o tom, že se Afghánistán stane koridorem pro síť plynovodů, jež budou mířit na jeho území. Například z Turkmenistánu.
Nový spojenec Západu?
Všechny tyto úvahy však mají jednu zásadní podmínku - konec anarchie, bezpečný a stabilní Afghánistán. V tomto momentě se čínský zájem protíná se zájmem Západu. Většina analytiků soudí, že Západ nemá žádné zvláštní důvody, aby na stupňování čínského vlivu v Afghánistánu pohlížel s nedůvěrou. Rýsuje se nové spojenectví?
„Pokud by Čína převzala více odpovědnosti za budoucnost Afghánistánu než v posledních patnácti letech, bylo by to jen dobře,“ citoval list Christian Science Monitor amerického experta Andrewa Smalla.
Nové afghánské vedení doufá, že právě Čína nyní v daleko větší míře pomůže se stabilizací jeho země. Zejména na poli diplomatickém. Logika této úvaze nechybí. Čína má jisté páky na Pákistán, svého dlouholetého spojence, a Pákistán do značné míry tahá za nitky Tálibánu. Kábul tedy spoléhá na to, že Peking zatlačí na Islámábád, aby podpořil smír v Afghánistánu tím, že přinutí Tálibán zasednout k jednacímu stolu s vládou.
Čínští geopolitici jednu dobu pohlíželi na Afghánistán úkosem - jako na protektorát Západu. Ale nyní, když vojáci NATO odcházejí, ztratil tento pohled smysl. Také bezprostřednější hrozby - především ujgurští separatisté, o nichž Peking tvrdí, že nacházejí útočiště na afghánském území - nutí Čínu k realističtějšímu přístupu.
A důsledek? Čína by v centrální Asii nemusela být rivalem, ale klíčovým partnerem Západu. Přinejmenším v boji proti džihádistickým skupinám.
