Dřevotřískovou kancelář tři krát tři metry na americké základně Shank v Lógaru, kde sídlí český Provinční rekonstrukční tým (PRT), opustila šestatřicetiletá Bohumila Ranglová teprve před pár dny. "Na ty pražské tramvaje ještě nemám úplně odhad," hlásí malé zpoždění do telefonu. Za chvíli se ale objevuje ve dveřích kavárny.
Stýská se vám po Lógaru?
Není úplně jednoduché zanechat za sebou čtrnáctiměsíční práci, ale předala jsem ji svému kolegovi a vím, že je to v nejlepších rukách. Ale ano, stýská se mi.
BOHUMILA RANGLOVÁ
Šéfka civilní části PRT Bohumila Ranglová Bohumila Ranglová vystudovala arabistiku a dějiny a kulturu islámských zemí na Univerzitě Karlově v Praze. Kromě Afghánistánu působila v zahraničních misích nevládních mezinárodních organizací v Pákistánu, Spojených arabských emirátech, Sýrii nebo Jordánsku. |
Pracuje se tam šest dní v týdnu. Volným dnem je pátek, protože pátek je den modliteb. Pracovní den obyčejně začíná kolem osmé ráno. Každé ráno je brífink s vojenskou částí, podobný se třikrát týdně koná i na americkém velitelství. Civilní tým jezdí každý den na výjezdy, když se vrátí, tak řešíme, co se stalo. Kolem šesté hodiny jdeme na večeři, potom se vracíme na odpolední šichtu. Pracovní den končí většinou mezi devátou a desátou večer.
Byla jste jako šéfka PRT často v terénu?
Nejezdila jsem tolik na projekty, i když jsem se je snažila poznat. Pro mě byly důležitější schůzky v hlavním městě provincie Pole Alam, kam jsem jezdila za provinční vládou a místním guvernérem, se kterým bylo potřeba mít dobře nastavené vztahy. Informovala jsem ho o projektech.
Měla jste při pohybu po provincii strach?
Na začátku určitě, měla jsem takový zvláštní pocit v žaludku. Incidenty tam předtím byly, tak myslím, že je to přirozené.
Vybavíte si, kdy jste se bála nejvíce?
Při raketových útocích na základnu. Potom také při výjezdech lidí z týmu, které byly do méně bezpečných oblastí. Jejich pohyb jsem sledovala na obrazovkách. Je to velký pocit zodpovědnosti.
Jak takový raketový útok na základnu vypadá?
Nejdříve slyšíte raketu, svištění a pak ránu. Teprve potom se přes hlásiče ozve poplach. Všichni musí do krytu, které jsou všude. Každý tam má své číslo a musí u sebe nosit vysílačku, takže po útoku se všichni hlásíme vojákům. Většina lidí má u postele sbalenou tašku, ve které má ty nejdůležitější věci. V krytu jsem byla nejdéle hodinu.
Zástupci PRT se mimo základnu mohou pohybovat jen v doprovodu vojáků. Bohumila Ranglová uprostřed s oranžovou taškou
Máte pracovní zkušenosti z několika muslimských zemí. V čem je Afghánistán jiný?
Je to hodně konzervativní společnost a určitá pravidla se nedají překročit. Afghánistán je na rozcestí a teď záleží, kam se vydá. My jsme na jedné z těch stran a snažíme se, aby fungovala vláda, volby a lidé si sami vybrali směr, kam se země bude ubírat.
Afgháncům chybí víra v budoucnost
Co je teď největším problémem? Co obyčejným Afgháncům chybí?
Víra v budoucnost. Oni poměrně málo věří, ale když už věří, tak si myslí, že změny přijdou rychle. Od pádu talibanského režimu uběhlo téměř devět let a oni nevidí posun k lepšímu. Je poměrně těžké jim vysvětlit, že se to nezmění hned. Koncept PRT je založený na tom, že asistujeme jejich vládě a ona jim pomáhá. Lidé musí vidět, že je schopná dosáhnout na mezinárodní pomoc a zajistit alespoň základní služby.
ČESKÝ PRT V LÓGARU- Český provinční rekonstrukční tým pracuje v afghánské provincii Lógar od března 2008. Tvoří ho 10 civilních odborníků a kolem 270 vojáků. 
Zástupci PRT na setkání s vesnickou radou starších - Civilnímu týmu se podařilo za uplynulých 12 měsíců dokončit čtrnáct projektů. Dalších 43 jich pokračuje a patnáct nových je v přípravě. |
Existuje několik dokumentů afghánské vlády, kterými se řídíme. A plánuje se i na provinční úrovni. Dejme tomu, že potřebují padesát škol. Ty mají sestavené v nějakém žebříčku. Provincie má například sedm distriktů a dva nemají ani jednu dívčí školu. My se pak ptáme: "Máte to domluvené s komunitou? Víte, že vám ji ta komunita nevypálí nebo ji nezničí někdo jiný, kdo si nepřeje, aby tam ty dívky chodily? Když tam tu školu postavíme, pošlou tam místní ty dívky?" V případě dívčí školy trvalo rozhodování tři čtvrtě roku. Nesmíte na nic zapomenout a zapojit všechny hráče, jinak ten projekt selže.
Jak se spolupracuje s afghánskými firmami?
Můj kolega stavební inženýr Michal Navrátil říká, že afghánská firma je jako každá jiná - chce mít profit. I když ale firma vyhraje výběrové řízení a je nejlepší v afghánských podmínkách, tak to neznamená, že je schopná stavět tak, jak si to představujeme. Naši inženýři si sednou s inženýry z firmy ještě předtím, než se podepíše smlouva a dlouze s nimi vše probírají. Pak se jezdí na kontroly a často se předělává.
Byla na té nejnižší úrovni vidět změna, když americký prezident Obama ohlásil novou strategii pro Afghánistán?
Nesmírně, když už se to řekne, tak je všechno připravené. Až mě překvapilo, jak je to rychlé, například okamžitě tam začali najiždět civilní odborníci s množstvím prostředků na rekonstrukci země.
Když přijedeme do vesnice v horách, kde cizince naposledy viděli před dvaceti lety, tak tam nedůvěra je. Jsou vesnice, kde si o nás mysleli, že přijeli Rusové. Ve městech jsou na cizince zvyklí. Často se na nás dívají jako na zdroj peněz. I když je ten přístup pragmatický, tak to neznamená, že se hned napoprvé domluvíte. PRT je tam ale už třetí rok, takže když vidí českou vlajku, tak nás poznávají.
V afghánské společnosti mají stále hlavní slovo muži. Setkala jste se s nějakými předsudky?
Někdy jsem to měla těžší. Vzpomínám si na jednání, kam jsem přijela a čekala ještě na jednoho Američana. Seděla jsem s Afghánci, pila čaj a ptala se, jaká je situace. Oni se na mě dívali a říkali: "Vy jste tak šikovná, že jste sama tady v Afghánistánu. My asi napíšeme báseň." Pobízela jsem je, ať mi poví, jak je to po volbách. A oni na to: "Ach žena, která umí psát a číst, to je úžasné. Naše ženy to neumějí, vy jste tak šikovná." Pak přišel kolega muž a oni mu hned začali vyprávět, co je nového.
Šéfka civilní části PRT Bohumila Ranglová při práci s Afghánci
Jak se při každodenní práci projevuje civilizační střet Čecha a Afrghánce?
Jednou jsme si na základnu pozvali šuru (radu starších), protože jsme jim potřebovali představit projekt. Všichni si sedli a začali jsme servírovat čaj. Pak jsme se postavili k tabuli a prezentovali projekt. Vytřeštili oči a vůbec nechápali, že ten, kdo jim servíroval čaj, což je tam podřadná činnost, je v pozici, že jim bude něco prezentovat. Když jsme řekli, že jsem vedoucí PRT, tak to pro ně bylo nezměrné překvapení. Když jsme jim pak představili ženu inženýrku, která nakreslila všechny plány, tak jim spadla brada podruhé.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Pro mě je důležité, že to všichni z týmu, kteří se vrátili nebo vrátí, přežili v dobré fyzické i duševní pohodě. Úspěchem bylo mít kolem sebe tým lidí, kterým se podařilo udržet motivaci, nadšení a vizi. Není úspěchem postavit někde školu, úspěch je to, že ji ta komunita chce a potřebuje a když odejdeme, tak se o ni bude starat. Radost jsem měla z dívčích škol. (o stavbě dívčích škol čtěte více zde)
V jaké oblasti se v Afghánistánu pomáhá nejhůře? Kam pronikáte jen těžko?
Těžko se proniká mezi ženy. Když jsem chtěla přijet do nějaké komunity, tak se mnou vždy bylo několik obrněných vozidel a hodně vojáků a ty ženy prostě utečou. To jsou generační věci, které nezměníte tím, že tam někdo přijede a začne jim kázat, jak by to mělo být. Negramotných je tam 80 až 90 procent žen a to je největší problém. Tyto ženy jsou odkázané na rádio, tak jsme pro ně připravovaly rozhlasové vzdělávací programy.
ČEŠI V AFGHÁNSKÉM LÓGARUPodívejte se na práci českého rekonstrukčního týmu |
Co podle vás dokáže přesvědčit typického afghánského fence sittera, tedy člověka, který vyčkává, jak se situace vyvine a pak se přikloní na stranu vlády nebo Talibanu?
Záleží, jestli mu vláda dokáže nabídnout nějakou alternativu. Hnutí jako Taliban působí na základní úrovni. Pokud má někdo v komunitě spor, například mu někdo ukradl ovci, tak ho v některých regionech řeší soudce z lidu, který je příslušníkem protivládního hnutí. Takoví lidé mají výkonnou moc, dělají rozhodnutí a komunita se na ně obrací. Dokud nebudou v celé zemi vládní soudci s důvěrou a pravomocemi, tak se nic nezmění.
Ať si každý vyzkouší tu bídu a bezmoc
Obraz dění v Afghánistánu se lepší jen velmi pomalu. Jak byste případné dárce přesvědčila, aby do země investovali?
Ať si někdo, kdo má ženu a děti, představí, že bydlí ve vesnici, kam nevede cesta a jeho žena bude rodit a bude mít takové problémy, že jí umře dítě. O pár týdnů později na komplikace zemře i ta žena, protože tam prostě není doktor nebo je tak strašně daleko, že se tam nedostane. A i kdyby se dostal k doktorovi, tak široko daleko není lékárna nebo nemocnice. I kdyby na to měl peníze, tak tu ženu přivede zpátky do vesnice, kde je hlad. Žena i dítě mohou umřít na podvýživu. Tři z pěti dětí se v Afghánistánu nedožijí pěti let. Ať si někdo zkusí představit tu hroznou bídu a beznaděj. Afghánistán je jedna z nejchudších zemí na světě, Česko naopak patří mezi pět procent zemí, které se mají na světě nejlíp.
Šéfka civilní části PRT Bohumila Ranglová při setkání s velitelem amerických jednotek a jednotek NATO v Afghánistánu Stanley McChrystalem (vlevo)
Co vám rok v Afghánistánu dal a vzal? Chtěla byste se tam někdy vrátit?
Uvědomila jsem si sílu týmové práce a to nejen nás, ale i spolupráci s Američany. Dříve jsem také neměla zkušenosti s armádou a teď vím, že se společně dá dokázat hodně. Vrátit bych se chtěla, ale v jiné roli. Myslím, že v PRT jsem svoji úlohu už sehrála.
Kdybyste měla možnost svému nástupci říct jen jednu jedinou větu. Co by to bylo?
Spolupracuj se všemi a nikoho nepodceňuj. Tam je teď spoustu organizací a programů a my jsme malí a musíme komunikovat.
