Jak jste se dostal do Afghánistánu?
Do země byly v rámci zahraniční pomoci dodány zbraně pro policisty. Byl ale problém, jak Afghánce naučit je používat. Byl jsem osloven, zda bych si udělal "výlet" a ujal se takového úkolu. Jelikož tenkrát nemohlo jít o služební akci, vzal jsem si kvůli tomu dovolenou.
Myslel jste na rizika působení v takové zemi?
Jistě, rozhodnutí nebylo zas tak rychlé. Vše jsem dobře zvažoval. Už jenom kvůli tomu, že jsem měl doma roční dcerku. Byla to ale velká výzva a zároveň příležitost získat velmi cenné zkušenosti, které mohu později využít ve své práci. Také jsem si řekl, že každý by měl nějak přispět k dobré věci.
Bral jste to tedy jako poslání?
Rozhodně. Mnoho lidí jen vše hodnotí z tepla svého domova a sami nic nemohou nebo ani nechtějí ovlivnit. Já jsem příležitost konkrétně pomoci dostal a kývl jsem na ni. Jak řekl jednou jeden člověk: Zlo zvítězí tehdy, až dobří lidé neudělají nic.
Je Afghánistán skutečně tak nebezpečnou zemí?
Týden před naším příjezdem například vybuchlo u místa našeho ubytování auto s bombou, krátce nato jedna žena v sousední ulici odpálila sebe a dva Američany ručním granátem. Když jsme mapovali rizika, bylo nám sděleno, že vůbec nejčetnější útoky jsou na policejní vozidla. My jsme se pak museli přesunovat výhradně takovými auty. Také jsme v rámci své činnosti občas museli chodit po Kábulu pěšky, což se - mírně řečeno - nedoporučuje. Stravovali jsme se výhradně z místních zdrojů, takže hned po návratu jsem běžel na zdravotní vyšetření.
Jak to vypadá v místní policii?
Situace je velmi složitá, tak jako v celé zemi. Společně slouží kdysi nesmiřitelní nepřátelé - bývalí příslušníci prosovětské armády a mudžáhidové, kteří bojovali proti nim. Dostávají jen pár dolarů, nezřídka jsou vnímáni jako "američtí kolaboranti" a jsou ohroženi oni i jejich rodiny. Chybí materiální podmínky i jakýkoliv systém výcviku. Je k nevíře, že někteří z těch, kdo celý život jen válčili, jsou naprosto nezpůsobilí k ovládání zbraně. Někteří jsou nebezpečnější sobě, než protivníkovi.
Jak náročné je cvičit Afghánce?
Musím říci, že to byla největší zkouška mých schopností. Musíte se rychle umět přizpůsobit a být doslova mistrem improvizace. Za prvé zde není prakticky nic - střelnice, terče - vše si musíte přivézt, sehnat, udělat. Problémem je také jazyková bariéra, domlouvali jsme se rukama nohama. Někdy anglicky, jindy jsem musel oprášit základy pozapomenuté ruštiny. Vliv hrají i místní zvyky a náboženství. Během ramadánu nechtěli naši chovanci odpoledne cvičit a mluvit nahlas. To s sebou pochopitelně nese nevídané potíže. A pak je zde také poněkud obtížné klima.
Jaké jste měli vzájemné vztahy se studenty?
Na počátku byli velmi odtažití a někteří z nich na nás zprvu koukali až nenávistně. Snažili jsme se k nim ale najít cestu. Dali jsme jim znát, že jsou pro nás plnohodnotnými partnery. Ocenili například, když jsme se začali strojit jako oni. V afghánském oděvu a neholení jsme zanedlouho vypadali opravdu jak místní. Pak jsme také vsadili na motivaci, hodně práce udělaly rozličné soutěže v čemkoliv. Následovalo slavnostní vyhlášení vítěze a jeho dekorování nějakou "cenou" - stačil třeba odznak - a vše pak brali smrtelně vážně. Byli také vděční za jakoukoliv pochvalu. Tolik jsem se v životě opravdu nikoho nenachválil. Naše každodenní setkání byla čím dále srdečnější a při našem odjezdu někteří brečeli. To bylo u těchto drsných bojovníků fakt dojemné.
Naplnily se vaše cíle a očekávání?
Po odborné stránce dal výcvik dal našim chovancům velkou míru vědomostí a dovedností. Mimo toho bylo patrné také markantní zvýšení potřebného sebevědomí. My jsme měli šanci poupravit si životní názory a pohled na svět. Až tady jsme si uvědomili, jak malicherné se mohou jevit naše problémy doma. I my jsme mohli mít o něco méně štěstí a narodit se třeba v Afghánistánu.
