Dosud se zdálo, že největším problémem prezidenta Françoise Hollanda je neschopnost „dát času čas“. Umění, v němž exceloval jeho ideologický předchůdce François Mitterrand, ovšem ještě patřilo k prezidenství, s nímž pak zatočil jiný socialista – Lionel Jospin, když byl premiérem. Ten sedmileté prezidentské období zkrátil na pět let, a předsadil tuto volbu před volby parlamentní, což významně posílilo efekt parlamentní většiny, která obvykle z takových voleb vznikla.
Nicméně základní rys zůstal: francouzský politický systém, o němž se v učebnicích politologie dočtete jako o poloprezidentském, byl ušit na míru jeho zakladateli, generálu Charlesi de Gaullovi v roce 1958. Onen systém doznal sice úprav (včetně přímé volby a volitelného kvóra volitelů), ale dosud na něm ulpívá monarchistický odér.
Německý kancléř Konrad Adenauer (vlevo) a francouzský prezident Charles de Gaulle podepsali v Paříži 22. ledna 1963 takzvanou Elysejskou smlouvu o smíření Francie s Německem.
Hollande mu přes veškerou svou snahu neunikl. Ano, na rozdíl od Nicolase Sarkozyho, který proslul hyperaktivním pronásledováním vlastního obrazu, uložil Hollande sám sobě především obyčejnost. Znělo to na francouzské poměry nově: Monsieur Normal (Pan Normální), bylo slyšet sborově z Elysejského paláce. Prezident se chová normálně, opakovala média: jezdí vlakem místo letadlem, vyjednává sám se sociálními partnery (zvláště odbory), novináři za ním (světe, div se!) nemusí až do paláce, ale on sám chodí do televizního studia… Na jeho tváři se objevil v květnu loňského roku po triumfálním vítězství mitterrandovský úsměv nového pařížského jara. Ale moc mu z něho nezbylo. Tím spíš po nynější aféře Cahuzac. Obraz Pana Normálního se bortí. Dějí se kolem něj věci, které lze sotva považovat za normální.
Přehled francouzských ministrů, stav v květnu 2012 (bráno zleva nahoře doprava) - Jean-Marc Ayrault, Laurent Fabius, Jean-Yves Le Drian, Christiane Taubiraová, Manuel Valls, Pierre Moscovici; Marisol Touraineová, Nicole Bricqová, Vincent Peillon, Michel Sapin, Stephane Le Foll, Delphine Bathoová, Marylise Lebranchuová, Benoit Hamon, Arnaud Montebourg, Kader Arif, Jerome Cahuzac, Fleur Pellerinová, Aurelie Filippettiová, Najat Vallaud-Belkacemová, Genevieve Fiorasoová (Bernard Cazeneuve, Victorin Lurel, Valerie Fourneyronová, George Pau-Langevinová, Pascal Canfin, Cecile Duflotová, Alain Vidalies, Yamina Benguiguiová, Marie-Arlette Carlottiová, Michele Delaunayová, Frederic Cuvillier, Dominique Bertinottiová, Sylvia Pinelová, Francois Lamy).
Čára ponoru na dohled
Aféra Cahuzac znamená především tajné konto ve Švýcarsku čerstvě odstoupivšího ministra rozpočtu Jérôma Cahuzaca. Byl obviněn z praní peněz a z daňových úniků. Po několikerém veřejném lhaní (nejen do očí prezidentovi Hollandovi, ale i před parlamentním shromážděním) se ministr nakonec minulé úterý veřejně přiznal. Hollandovu éru tahle aféra ponořila do notně temnější fáze. Mluví se o útoku na demokracii, ba i o zhroucení celého systému. „Prezident Hollande se ocitl uprostřed temné bouřky,“ komentovala o víkendu téměř shakespearovsky situaci veřejnoprávní televize France 2. „Byla pohaněna republika,“ pronesl prezident Hollande minulý týden – mezi dveřmi Elysejského paláce, jako kdyby už někam chtěl definitivně odejít – před odletem na státní návštěvu do Maroka. „Stala se neodpustitelná chyba,“ pravil a tato slova doprovodil významným gestem pravé ruky.
Francouzský ministr rozpočtu Jerome Cahuzac na snímku z 9. ledna 2013
Nikdo zatím není schopen dohlédnout, co tato aféra přinese. Atmosféra však paradoxně připomíná – ačkoliv je Hollande po deseti měsících vlastně stále ještě na počátku své prezidentské dráhy - temný konec druhého mitterrandovského mandátu. Hollandova popularita se propadla ve výzkumu TNS Sofres pod 30 procent. (Zde je zapotřebí učinit malou poznámku: ve výzkumu BVA-Orange je stav popularity trochu výše - 35 procent, což je o dvě procenta víc, než měl ve stejném období Nicolas Sarkozy.)
Cahuzac, muž dobrých kontaktů
Odkud vane vítr? Konto ministra rozpočtu Jérôma Cahuzaca, jenž měl ve vládě na starosti mimo jiné daňové úniky, měl objevit soukromý detektiv najatý žárlivou Cahuzakovou ženou Patricií, profesí dermatoložkou. Z tohoto pohledu může ona aféra vyhlížet coby „banální rodinný spor“, kdyby za tím nebyly politické ambice a dobré kontakty. A těch Cahuzac neměl málo.
Michel Rocard v čase, kdy byl ministerským předsedou Francie (1988-1991)
Ministr Cahuzac, o němž se někdy mluvilo jako o možném premiérovi, byl proslulý nejen svou komptentností, ale i velmi dobrými styky – začínal jako kardiolog, ale proslul jako estetický chirurg. A působil jako poradce farmaceutických společností. Se svou ženou Patricií si otevřel počátkem devadesátých let nedaleko Champs-Elysées vlastní kliniku. Jejich služeb využívali politici i hvězdy šoubyznysu. Měl ostatně jako člen soukromého klubu Cercle de l'Union interalliée (Kruh Svazu propojení) a zednářské lóže Grand Orient de France (Velkého Orientu Francie) výtečné styky napříč mnoha společenskými světy.
Bývalý šéf MMF Dominique Strauss-Kahn u soudu v New Yorku (19. května 2011)
Ministr Cahuzac patřil k takzvaným rocardovcům (stoupencům někdejšího premiéra Michela Rocarda), jospinistům (pracoval pro premiéra Lionela Jospina), a v neposlední řadě předtím, než nabídl své služby Hollandovi, podporoval kandidaturu na prezidenta Dominiqua Strauss-Kahna, bývalého šéfa Mezinárodního měnového fondu (FMI).
Patricia Cahuzaková, která patrně již nedokázala snést milostné avantýry manžela, se rozhodla před dvěma lety k rozvodu. Prvního, kdo jí přišel oznámit existenci švýcarského konta, podle vždy dobře informovaného týdeníku Canard enchaîné měla vyhodit. Informace se jí ovšem mohly hodit - už proto, že příprava rozvodového stání bude vyžadovat i přesnou znalost pro dělení společného majetku.
Impérium stínů
Informaci o ministrově kontě zveřejnil v prosinci loňského roku internetový portál Mediapart, který podle investigativního novináře Fabrice Alfiho přišel na tuto informaci vlastně docela náhodou. A to ve chvíli, kdy se mu zdál podezřelý Cahuzakův výrok, jenž pronesl na adresu svého předchůdce ve funkci, Érica Woertha. Ten je zase zapletený v korupční aféře miliardářky Lillane Bettencourtové, dědičky společnosti L´Oréal, jejíž peníze měly být údajně využity k financování Sarkozyho prezidentské kampaně. „Je to čestný a poctivý člověk,“ řekl o Woerthovi jednoho dne Cahuzac. Znělo to jako hodnocení velmi nevšední, zejména od adepta levice, jíž Hollande vtiskl v kampani etiketu: La République irreprochable (Bezúhonná republika).
Obviněním Mediapartu se zprvu nikdo nezabýval. Alespoň ne veřejně. Za kulisami však bují trsy otazníků. Jaká byla role ministra financí Pierra Moscoviciho? Jaké vztahy měl s Cahuzacem ministr zahraničí Laurent Fabius? Ten první, Moscovici, je obviňován ze zadržování informací, Fabius měl mít podle deníku Libération, jež se odvolává na nejnovější investigaci Mediapartu, rovněž konto ve Švýcarsku.
Ministr financí Pierre Moscovici (vlevo) a ministr rozpočtu Jerome Cahuzac na tiskové konferenci v Paříži 28. září 2012.
Oba to vehementně popírají
Vztahy mezi establishmentem levicovým – tzv. kaviárovou levicí (gauche caviar) - a pravicí, včetně té krajní, nebylo nikdy málo. V síti, která propojuje Cahuzacovi, se nacházejí lidé, kteří jsou překvapivě blízcí Marine Le Penové, předsedkyni Národní fronty (FN). Jeden z nich, advokát Philippe Péninque, konto ve Švýcarsku pro Cahuzaca údajně zakládal. Mezi těmi lidmi najdeme i příbuzné Jeana-Françoise Copého, nynějšího předsedy Svazu pro lidové hnutí (UMP): jeho sestra Isabelle pracuje jako advokátka právě pro Patricii Cahuzakovou.
Část médií výše zmíněné informace Edwy Plenela, který stojí na čele konsorcia Mediapart, ostentivně ignorovala. Proč, když Plenel má už dlouho pověst nekompromisního novináře? Možná proto, že socialisté Plenela hodně “nemusejí”. Napsal totiž kdysi knihu, která stála u počátku pádu Mitterrandovy klientelistické říše, přezdívané také někdy jako „říše stínů“ – v narážce na Plenelův titul: La part de l´ombre (Část stínu, Stock 1992). Spolu s knihami Un temps de chien (Psí čas, Stock 1994) a Les mots volés (Ukradená slova, Stock 1997) tvoří zdrcující kroniku v závěru značně prohnilé Mitterrandovy éry.
Někteří zase připomínají, že z Plenelova novinářství čpí aktivistický militantismus. Ostatně Plenel začínal jako trockista v hnutí nazvaném Liga revolučního komunismu (LCI) a jako novinář psal zpočátku pod pseudonymem Krasny (v ruštině krasnyj znamená rudý).
Ještě 7. prosince loňského roku podal na Mediapart ministr Cahuzac žalobu za očerňování. Zato vyšetřování informací, které medium přineslo, se nekonalo. Až teprve dopis, který Plenel adresoval pařížskému prokurátorovi 29. prosince, vedlo k zahájení šetření. Na aféře je pozoruhodné právě to načasování. Akt č. 1: ministr Cahuzac, který podal demisi 19. března, tak učinil poté, co vůči němu zahájila justice proceduru vyšetřování. Akt č. 2: s přiznáním přišel 2. dubna před vyšetřujím soudcem a oznámil to na svém blogu. Zkrátka doba, která uběhla od první informace (4. prosince 2012), i způsob komunikace, který obviněný ministr používal, budí dojem zadržování.
Novinář a šéf konsorcia Mediapart Edwy Plenel (Paříž, 8. dubna 2013).
Návrat morálky, nebo diktatura transparentnosti?
Mnozí hovoří o tom, že touto aférou byla zasažena samotná francouzská demokracie. Jak máme věřit někomu, kdo lže všem – od prezidenta přes vládu a parlament až po posledního občana? Na čele snahy o obnovu morálky a návrat pravdy do politiky stojí bývalý kandidát na prezidenta François Bayrou, předseda demokratického hnutí (MoDem). Také Hollande se snaží, aby odvrátil nebezpečí naprosté ztráty důvěry u veřejnosti, vystavené dosud největší zatěžkávací zkoušce, a prosadil u každého člena vlády povinnost finanční transparentnosti.
Filozof Raphaël Enthoeven se ovšem domnívá, že za touto snahou po moralizaci politického života a po transparentním chování politiků je pouze snaha vytvořit cosi, co sám v neděli na France 2 nazval idolatrie transparentnosti. Zbožštění některých republikánských principů považuje za chybný manévr, a ministr Cahuzac hraje podle něj ve stávající společenské atmosféře pouze roli obětního beránka. Propadneme-li diktatuře principů, míní Enthoeven, odsoudíme sami sebe k popření samotných základů demokracie.
Na obou pólech politického spektra se už chystá „velký úklid“. Jak takový úklid může dopadnout, na to se stačí podívat na recepty bývalých dvou oponentů: levicového radikála Jeana-Luca Mélenchona a pravicové populistky Marine Le Penové. Prezident Hollande zatím vzdoruje myšlence rekonstruovat vládu.
