Sekvence odlévání zvonu v Andreji Rublevovi, obraz muže se psem před chatou v ruinách katedrály v Nostalgii, motivy vody a ohně v Zrcadle i Oběti, to je Tarkovského ikonografie, která oslovuje zasvěcené a fascinuje ty, kteří jeho tvorbu teprve objevují.
Je těžké ho s kýmkoli srovnávat, i když bývá řazen k nejdůležitějším tvůrcům v dějinách kinematografie. Ingmar Bergman kdysi řekl, že Tarkovskij se suverénně pohybuje ve světech, kam on sám jen nahlíží pootevřenými dveřmi. Wim Wenders mu dedikoval svůj slavný film Nebe nad Berlínem coby jednomu z bývalých andělů.
Tarkovskij sváděl o každý ze svých sedmi filmů vyčerpávající zápas. Bojoval s cenzory v Sovětském Svazu, jeho pověstný perfekcionismus přiváděl k šílenství i štáby posledních dvou filmů, které už točil v zahraničí po emigraci. První verze jeho sci-fi Stalker byla zničena v laboratoři, při natáčení scény hořícího domu v Oběti se Svenu Nykvistovi zasekla kamera a drahé dekorace shořely, aniž by byl natočen jediný metr filmu. Hektické natáčení Oběti ostatně zaznamenal dokument Michala Leszczylowského, který je součástí programu přehlídky v Aeru.
Retrospektivu v žižkovském kině zahájí Ivanovo dětství, válečné podobenství z roku 1962. Ještě týž večer následuje Andrej Rublev z roku 1966, historická freska o slavném malíři ikon. Složitě komponovanou alegorii o cestě umělce, ruské duši a smyslu tvoření mnozí pokládají za největší Tarkovského dílo.
Zrcadlo je velmi osobní retrospektivou autorova dětství, své básně v ní recituje Tarkovského otec Arsenij, jeho matka hraje sama sebe v emotivních závěrečných sekvencích filmu, z nichž čiší nekonečný smutek a hudba Bacha a Purcella.
O sci-fi se Tarkovskij pokusil dvakrát. Film Solaris je adaptací povídky Stanislawa Lema, Stalker vznikl na motivy novely Arkadije a Borise Strugackých Piknik u cesty. Stalker je snad nejméně čitelným Tarkovského filmem, zneklidňujícím existenciálním podobenstvím o cestě do nitra zakázané zóny, která je jakýmsi zasvěcujícím obřadem pro její účastníky. Tarkovskij zaplavuje diváka mnohaminutovými záběry bez jediného střihu, meditativními pohledy na vodní hladinu, neustálou přítomností nikdy nevyslovené hrozby.
Nostalgii natočil Tarkovskij v Itálii ve spolupráci s Felliniho scénáristou Toninem Guerrou. Magický film o stesku po domově a hledání identity je autobiografickým ve smyslu Tarkovského vyrovnávání se s vědomím, že už se patrně nikdy nevrátí do Ruska. Režisér obsadil do jedné z rolí Bergmanova dvorního herce Erlanda Josephsona.
Tomu pak svěřil hlavní roli ve svém posledním filmu Oběť z roku 1986, patrně nejsrozumitelnějším podobenství v Tarkovského filmografii. Oběť získala na festivalu v Cannes čtyři hlavní ceny, Tarkovskij však v závěru téhož roku prohrál svůj boj s rakovinou.
"Můj film uvedli v Anglii: velký úspěch; v Americe zrovna tak. Tisk šílí. Tarkovského výbor organizují už i Japonci; ptají se, proč tak slavný režisér nemá ani vindru," zapsal si režisér do deníku několik týdnů před smrtí v Neuilly poblíž Paříže.
Tarkovského filmy připomínají, co všechno je možné sdělovat filmovou řečí. Zvlášť s ohledem na současnou filmovou produkci je to připomínka velmi naléhavá.
