Kongresová ulice č. p. 4, kousek od Nuselského mostu, cela předběžného zadržení. "Vezeme vám nového zákazníka," ohlásí se moje eskorta do telefonu u dveří. "Dej ruce za záda a stoupni si na ten žlutý čtvereček," houkne na mě policista. "Chceš si nechat svoje oblečení, nebo si vezmeš naše?" Chvilku přemýšlím. "Tak co!?" vytrhne mě z toho.
Bez spánku už jsem osmnáct hodin, reaguju trochu opožděně. "Nechám si svoje, ale chci si zavolat právníka."
"Později, nejdřív vyřídíme tohle," odpoví policista a tužkou ťukne do papírů. "Tohle si zatím můžeš číst," vrazí mi do ruky poučení o právech a povinnostech zajištěného v cele.
Dostal jsem se sem, ani nevím jak. Šel jsem v sobotu po obědě sbírat materiál na reportáž o obsazování nového squatu v Praze-Albertově a domů jsem se vrátil až v neděli večer, po třiceti hodinách. Na krku obvinění z neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru. V neděli v půl druhé ráno jsem zareagoval na policejní výzvu, slezl z komínu a komunitu squaterů opustil. V jedné ruce press kartu, v druhé občanku. Dělám to tak vždycky.
Půl šesté ráno. Konečně si lehám, kavalec mi v tu chvíli připadá nesmírně pohodlný. "Pocem, poď mi to podepsat," budí mě o pět minut později služba. Dnes už ani nevím, co jsem podepsal. Za dalších několik minut mě budí podruhé. "Vstávej, budíček. No neslyšíš?! Vstaň!" křičí na mě skrz malé okýnko ve dveřích policista a čímsi do něj buší. Bez řečí se postavím. Když odejde, sednu si na kavalec, zblblý vězeňskými filmy, že se přes den nesmí ležet.
Po chvíli mi dojde, že asi ležet můžu. Neuplyne ani pět minut a už zase kdosi tluče na okénko. "Snídaně." Odmítám, za chvíli pro mě přece přijedou firemní právníci a dám si pořádnou snídani. Hrozně se pletu. Ze spánku mě probere služba roznášející oběd. "Nechci, ale chci zavolat právníka." Nic. Čísi ruka vezme misku zpět a zavírá okénko.
Tlačítko k ničemu
Čas plyne, nevím, jak dlouho jsem čekal. Po nějaké době se zvedám, vedle dveří bylo červené tlačítko, jediné v cele. Intuitivně jsem si myslel, že je to zvonek na službu. Jestli je to pravda, jsem se nedozvěděl, každopádně jeho zmáčknutí nic nevyvolalo. To mi však došlo až po několikerém pokusu. Znovu opatrně zabuším na dveře a posadím se. Nic. Ještě jednou zabuším, už odvážněji, a sedám si poslušně na kavalec. Nic. "To si snad ze mě dělaj srandu," začal jsem nadávat.
Kdy přišla první reakce, nevím. Je stísňující, když nevíte, kolik je hodin, kolik času uplynulo.
"Co chceš?" křiknou na mě čísi oči v průhledu dveří cely.
"Právníka." Nic. Buším a buším. Začínám být pořádně nervózní. V Praze maminka, která neví, co se mnou je. Mobil mi zabavili. Ještě se nestalo, abych nepřišel na sraz s ní a nedal o sobě vědět.
"Co tady děláš bordel?" oboří se na mě blonďatá policistka, která na vedlejší celu přivedla nějakou ženu. "Právníka," odpovím. "A kdo si myslíš, že ti ho zavolá?" odpoví stylem výčepní z hospody čtvrté cenové a odejde.
Lehnu si, čtu si poučení. Některé pasáže začínám umět nazpaměť. "Při umístění a pobytu v cele máte právo: a) na respektování Vaší lidské důstojnosti a aby na Vás nebyl činěn fyzický ani psychický nátlak, b) kontaktovat právního zástupce a právo na poskytnutí právní pomoci, právo informovat o své situaci osobu blízkou nebo jí určenou."
Nestihnu fotbal!
Deset kroků sem, deset zpátky. Kolikrát už jsem to viděl ve filmu. Deset tam, deset zpátky. Občas vylezu na kavalec a zkouším podle světla v průzoru odhadnout, kolik je hodin. Od pěti hraje Bohemka. Všechno jsem měl bezvadně naplánované. Odpoledne s mamkou, večer do Ďolíčku.
Společnost mi dělá jen plastový kelímek. Buším na dveře. Občas to proložím stisknutím červeného tlačítka. Na hluk jsou tu evidentně zvyklí. Vůbec nic si z něj nedělají. Ufff. Zase částečně uspěju, další policista otevírá celu.
"Chci využít svého práva a zavolat si právníka." "Číslo znáš?" "Jasně". Tak dlouho se se mnou zatím nikdo nevybavoval. Nic to však neznamená. Zavře, odejde, nic se nestane.
Ležím, znovu čtu poučení, cár papíru, kterým si v cele můžete leda tak vytřít zadek. "Večeře!" otevře se okénko. "Chtěl bych právníka." "Vem si tu misku, dělej!" Už mám hrozný hlad. Dršťková polévka a dva krajíce chleba. Slyším, jak ve vedlejší cele někoho mlátí. Zřejmě Roma, usuzuji podle jeho řeči. Vulgárně se dožadoval léků, které neměl zapsané v papírech. "Ty svině, příště ti rozšlápnu hlavu," dělají mi policisté kulisu k jídlu.
Dojím a lehnu si, zkouším usnout, myslím na mého seřezaného souseda. "Vrať misku a lžíci," vybídne mě policistka, kterou jsem už taky žádal o advokáta. Postavím se metr od okénka: "Co ten můj advokát?"
"Vrať misku a lžíci," zopakuje žena v černém. "Chci advokáta," trvám na svém. "Kluci, pojďte sééém," zaječí policistka. Za chvilku někdo prudce otevře dveře: "Ty si hluchej? Dej sem tu misku!" zakřičí muž a natahuje si gumové rukavice, jaké používají lékaři.
"Jen chci využít svého práva na advokáta," bojím se ho, ale oponuju. "Advokáta? Do držky dostaneš!" podívá se na mě, jako kdybych mu přebíral holku. Naštěstí zůstane jen u výhrůžek. Pochopil jsem, že je konec. Nevím, proč pro mě nepřijel firemní právník. Až později se dozvídám, že policisté o mně šéfům odmítli cokoliv říct.
Lehnu na kavalec s tím, že ráno se snad spravedlnosti dovolám nebo mě pustí. Po několika minutách přijde služba, vrací mi věci a eskorta mě odváží z policejního areálu v Kongresové ulici. Navlékám si tkaničky, zkouším zapnout mobil. Je vybitý. Zpátky k autu na Albertov jsem šel pěšky. Přes Nuselský most.
