Pouze v diskusi o prvním čtení má tedy jakýsi smysl diskutovat třeba o výši schodku. V rámci druhého a třetího čtení začíná pozoruhodný parlamentní rej a mumraj.
Když chce někdo někde utratit trochu víc, musí on nebo ostatní vymyslet, kde se pro změnu škrtne a ušetří. V rámci druhého a třetího čtení poslanci nechávají doma ideologické brýle a vytvářejí pozoruhodné koalice napříč celým politickým spektrem zprava doleva.
Podstatou těchto koalic jsou krátkodobé a nestabilní regionální spolky, spojenectví, slepence a koalice: tady se přidá na jakýsi akvapark, na opravu školy, tady se ubere na opravu mostu. Švejk říkal, že "každej má bejt odněkud", a právě to si poslanci v rámci druhého a třetího čtení rozpočtu berou za své.
I proponenti libertariánství a zavilí odpůrci levice sypou najednou z rukávu všemožné přičinlivé a divoké nápady na to, kde ještě utratit miliony, které pak hrdinsky a vítězoslavně přinesou do svého volebního okrsku. Anebo taky pěkně ostrouhají, třeba proto, že si našli špatné spojence nebo na ně prostě nezbylo.
Tenhle fenomén však není místní specifikum, tahle schizofrenie mezi partajní ideologií a zájmem místa, které reprezentuji, je průvodním jevem každé demokracie.
O celém státním rozpočtu na rok 2003 lze celkově říci to, že je posledním před reformou veřejných financí, kterou vládní koalice do tohoto rozpočtu stihnout prostě nemohla. Citelné škrtání ve výdajích předpokládá legislativní změny, které určitou dobu trvají.
Sobotka Nesobotka, Škromach Neškromach, reforma se prostě udělat musí. Jinak nám hrozí hospodářská krize i ostrý konflikt s Evropskou unií. Pokud se tato vládní koalice v prvních měsících příštího roku na zásadní reformě nedohodne, měla by to vzdát a nechat se vyměnit za vládu, která to dokáže.
