Těm vlnám se přezdívá "Kyklopové" nebo "Čelisti". Pro určitou skupinu surfařů, kteří jezdí na obřích vlnách vysokých jako sedmipatrové budovy, jsou výzvou v boji na život a na smrt.
Pětadvacetiletý australský surfař Alex Cater obrovské vlny pronásleduje posledních pět let. Velice dobře zná rozkoš, ale i nástrahy takzvaného "tow-in" surfingu. Při něm se adrenalinový šílenci s prknem vrhají do obřích vln, které svou velikostí překonají většinu tsunami.
"Pokud máte byť jen trošku strachu, neměli byste se do toho pouštět," řekl Cater. Když hrana prkna do té vody narazí, začne to děsivě praskat. Je to jako desetivteřinový hrom."
Dvě stě metrů pod vlnou
Cater byl v červenci u pobřežního útesu poblíž Margaret River v západní Austrálii jedním ze skupiny surfařů, kteří se pustili do největších vln, jaké kdy kdo v Austrálii sjel.
Cater ten den balancoval na vlnách vysokých 12 až 15 metrů, se svými kousky se dostal do všech zpráv. Oceán ho ale také pohltil a pohrával si s ním jako s hadrovou panenkou.
Když se přes něj převalila vodní stěna, vlekly ho tři obrovské vlny více než 200 metrů pod vodou. Jedna z nich ho zatlačila tak hluboko, že mu zalehlo v uších.
"Narazí do vás plnou vahou. Vláčí vás, otáčí, doslova trhá na kusy. Musíte se uvolnit a zkusit si to užít," tvrdí se smíchem Cater. "Jakmile proti tomu začnete bojovat, ztratíte dech a zpanikaříte."
Rekord je 21 metrů
Člověkem, který sjel největší vlnu na světě, je Pete Cabrinha z Havaje. Poradil si s vlnou vysokou 21 metrů, která se v roce 2004 rozbila o útes poblíž ostrova Maui.
Surfaři, kteří na velké vlny čekají během zimních bouří na Havaji, v Kalifornii, Jižní Africe, Mexiku a Austrálii, ale věří, že se jim jednou podaří projet na vlně vysoké 30 metrů. Zatoulané třicetimetrové vlny, vysoké jako desetipatrový dům, jsou součástí námořnických mýtů, vědci ale tvrdí, že opravdu existují.
Záznamy o tlaku, které byly odečteny z oceánských bójí v Mexickém zálivu během hurikánu Katrina, naznačují, že v této bouři tak vysoké vlny vznikly.
Je překvapivé, že nikdo z extrémních surfařů zatím nezahynul. Několik z nich ale uniklo utonutí jen o vlásek. Repertoár zranění zahrnuje zlomená žebra a nohy, přetržené svaly a prasklé cévy.
Cater si snaží rozšířit plíce tak, že trénuje volné potápění. Pod vodou dokáže vydržet dvě a půl minuty, po jediném nádechu pak další minutu. I jeho kolegové pilně trénují, možná i proto zatím nikdo z nich při tomto extrémním druhu surfingu nepřišel o život.
V honbě za vlnami pomáhá i internet
Za velkými vlnami se surfaři honí od 50. let, kdy se z Kalifornie poprvé vydali na Havaj, aby si vyzkoušeli jízdu ve vlnách, které v zimních bouřích narážely na severní pobřeží ostrova Oahu. Kromě proudových surfů, díky nimž lze vyšší a rychlejší vlny sjíždět, přispěly k většímu rozvoji tohoto extrémního sportu i přesnější předpovědi počasí. Díky internetu a satelitům dokáží surfaři přesně určit, kdy obří vlny doputují k pobřeží.
Díky "vlnovým" předpovědím se podařilo objevit několik dalších nových míst, kam se lze za obřími vlnami vydat. Jeden výrobce surfingového vybavení každý rok nabízí tomu, kdo sjede nejvyšší vlnu, tisíc dolarů za každý metr její výšky.
Speciální prémii 100 000 dolarů pak má připravenou pro toho, komu se podaří zdolat třicetimetrovou vlnu. Peníze ale pro surfaře, kteří se o to pokoušejí, velkou motivací nejsou. "Podle mě lidi k surfingu přitahuje to, že se mohou postavit přírodě," říká Bill Sharp, který soutěž pro nejlepší surfaře organizuje.
