Mou generaci formovaly protesty, policejní obušky a naděje zrozené nejen z pražského jara, nýbrž i z polského studentského hnutí v březnu téhož roku, z květnového dění v Paříži a prvních náznaků ruské demokracie vyslovených v raných knihách Andreje Sacharova a Alexandra Solženicyna.
Pro nás, vězněné v Polsku, bylo pražské jaro zvěstovatelem naděje. I polské komunistické noviny, pročítané za mřížemi, nějak tlumočily zprávy o velikých změnách, jež se u našeho jižního souseda odehrávaly. Pamatuji si tedy, jak mnou otřáslo, když jsem se v srpnu dozvěděl o sovětské invazi do Československa, a jak ve mně toto trauma přetrvávalo ještě dlouho poté. U příležitosti desátého výročí invaze jsme se Václav Havel, Jacek Kuroń a já – společně s dalšími disidenty – sešli na česko-polské hranici. Ta událost je zachycena na fotografii: budoucí prezidenti, ministři a poslanci, tehdy pronásledovaní policií jako obyčejní zločinci. To setkání bylo prodloužením atmosféry pražského jara. Všichni jsme cítili, že tvoříme něco nového, co by se jednou mohlo ukázat jako důležitá složka demokracie v našich zemích.
A to se také stalo. V srpnu 1989 jsem v polském Sejmu předložil návrh rezoluce omlouvající se Čechům a Slovákům za polskou účast na invazi roku 1968. Cítil jsem, že historický kruh se uzavírá: myšlenky polského března a pražského jara i myšlenky našich horských setkání se stávaly politickými fakty. Tři měsíce nato v Praze začala sametová revoluce.
Nové politické vědomí
Rozdíl mezi pražským jarem a sametovou revolucí byl v tom, že první událost byla především dílem členů komunistické strany a dalších, kteří chtěli nastolit "socialismus s lidskou tváří“.
Někteří lidé dnes proto pražské jaro zavrhují jako mocenský zápas mezi komunisty. Ovšem existovalo mnoho cest ke komunismu – a skrze něj – a mnohé z nich se sbíhaly s národními tradicemi.
Komunismus byl skutečně z mnoha důvodů přitažlivý, mimo jiné kvůli myšlence všeobecné spravedlnosti a zlidštění společenských vztahů, kvůli reakci na velkou duchovní krizi po první světové válce a později na nacistickou genocidu a přesvědčení, že dominance Západu nad světem se blíží ke konci. Konečně ve světě rozděleném Jaltou byl komunismus pro některé lidi jedinou realistickou volbou pro střední Evropu.
Komunističtí reformátoři v Československu roku 1968 apelovali na demokratické ideály, hluboce zakořeněné v minulosti oné země před druhou světovou válkou. Alexander Dubček, předák československých komunistů a symbol pražského jara, zosobňoval naději na demokratický vývoj, skutečný pluralismus a mírovou cestu ke státu řízenému právem a dodržujícímu lidská práva.
. Teplo přichází z PrahyI polské komunistické noviny, pročítané za mřížemi, nějak tlumočily zprávy o velikých změnách, jež se u našeho jižního souseda odehrávaly. |
Naproti tomu v Polsku, které zažilo své vlastní váhavé otevření při březnovém studentském hnutí, nacionalistickoautoritářská frakce využívala všeho, co bylo v polské tradici netolerantního a neotesaného, a uplatňovala xenofobii a antiintelektuální rétoriku. Polský ministr vnitra Mieczysław Moczar, vůdce nacionalistické frakce, spojoval komunistickou rétoriku s jazykem vlastním fašistickým hnutím, aby mobilizoval masy proti "kosmopolitně liberální inteligenci“. Polské hnutí za svobodu z roku 1968 podlehlo ve střetu s policejním násilím; pražské jaro rozdrtily armády pěti členů Varšavské smlouvy. V obou případech ale rok 1968 přivedl na svět nové politické vědomí. Polské i české opoziční hnutí, vzniklé jen několik let poté, mělo své kořeny v událostech roku 1968.
Obezřetní a neposkvrnění
Pražské jaro bylo vyvoláno krizí v komunistické straně, avšak tvrzení, že bylo pouhým vyústěním politického hašteření mezi členy partaje, falšuje historii a odmítá význačný kus národního dědictví. Postoje vůči komunismu byly pro protikomunistickou opozici vždy kontroverzním tématem. Někteří komunismus odmítali ve všech podobách. Většina ovšem měla ke komunismu tím či oním způsobem vztah, prostřednictvím intelektuální fascinace, účasti ve státních institucích anebo chladného přesvědčení, že jedině přijetím reality života za komunismu lze nějak prospět své vlasti. Tito lidé "poskvrnění komunismem“ tvořili většinu účastníků všech revolt proti komunistickým diktaturám.
Existovala však ještě další kategorie lidí: "obezřetní a neposkvrnění“, kteří se světa politiky stranili. Komunismus sice nenáviděli, ale poněvadž byli přesvědčeni, že systém nelze reformovat, demokratické opozici se vyhýbali. Zatímco jiní riskovali a seděli ve věznicích, oni působili v úředních a právních strukturách. Nikomu bychom dnes takové chování neměli dávat za vinu. Ale je s podivem, když tito lidé obviňují účastníky pražského jara a demokratické opozice z vazeb na komunismus.
Komunismus byl zjevně nástrojem sovětské nadvlády nad podrobenými společnostmi, jenže pro velkou část těchto národů představoval za podmínek, v nichž byly nuceny žít, také modus vivendi. Imre Nagy, vůdce maďarského povstání v roce 1956, a pak Dubček se stali součástí legend svých národů, což je v rozporu s tvrzením, že komunismus byl výhradně cizím jhem.
Pražské jaro apelovalo na elementární hodnoty: na svobodu, pluralismus, toleranci, svrchovanost a odmítání dogmat komunistické ortodoxie. Když na tyto události po čtyřiceti letech vzpomínám, vidím nejen revoltu, nýbrž také velkou iluzi, že Kreml lze obelstít a společnost bezbolestně posunout od komunismu k demokracii. Šlo sice o naivní představu, ale rovněž to bylo oporou národního probuzení, při němž našel svůj hlas potenciál úsilí o svobodu.
© Project Syndicate
. Adam MichnikAutor byl jedním z vůdců Solidarity a zakládajícím šéfredaktorem deníku Gazeta Wyborcza. |
