Přesněji řečeno - sdělili to jeho ženě, protože se psal rok 1987 a tenkrát se ještě pravda nemocným do očí neříkala.
Kolik času zbývá? Dva roky života. Není snad žádná naděje, žádná možnost léčby? Bohužel.
Zmekovi se však vyptávali dál - v cizině. Nakonec pomohli přátelé Janova otce ve Spojených státech. Zprostředkovali mu kontakt s nemocnicí v Seattlu, která začínala s transplantacemi kostní dřeně od nepříbuzných dárců.
V Česku to byla neznámá metoda, ale i v Americe teprve experiment. "Ale byla to naděje větší než nula," říká Jan Zmek.
Odjel na turistické vízum a s padesáti dolary v kapse. Na operaci jich Zmekovi potřebovali sehnat sto pětačtyřicet tisíc. Posbírali je vesměs po dvacetidolarovkách, po zveřejnění fotografie Jana s manželkou a několikaměsíční dcerou na klíně se v Americe skládal kdekdo.
Ale ještě předtím bylo potřeba najít vhodného dárce kostní dřeně. V registru mezi čtvrtmilionem lidí jeden takový byl: Martin Swales.
Litr jeho kostní dřeně nakonec zachránil Janovi život, transplantace se uskutečnila právě před 14 lety.
Když se poprvé viděli tři roky nato v Británii, novinové titulky hlásaly: Pokrevní bratři! "Do té doby nás to ani nenapadlo," vzpomínají oba muži na zahradě jedné z pražských vil, kde se letos sešli poprvé, aby se poznaly i širší rodiny. A jako by na tom něco bylo: oba dva mají tři dcery a všechny jsou blonďaté.
Zpočátku si jen psali. Tak to nařizují pravidla: pacient smí prostřednictvím nemocnice poslat neznámému dárci první dopis až po půl roce.
Kdyby Jan nepřežil, Martin by jeho dopis (s tajně vsunutým českým granátem na řetízku jako výrazem vděku, který se oficiálně takto hmotně vyjadřovat nesmí) nikdy nedostal. Bylo pak na něm, zda odpoví.
"Když jsme se pak sešli, strašně nás to dojalo. Jan říká, že jsem zachránce jeho života, ale já mu přece dal jen litr kostní dřeně! Pomohla mu jeho vůle k životu," tvrdí Martin Swales.
Janu Zmekovi ano, některým jeho následovníkům - politikovi Josefu Luxovi či studentovi Romanu Včelákovi - ani ona ne.
