Abeceda komunistických zločinů: Utekl z cely dírou ve stropě, pak ho lapli

Dva pokusy o útěk, dva nezdary a roky vězení navíc. Jaroslav Mec byl takzvaný útěkář. Po neúspěšném pokusu prchnout z koncentračního tábora Rovnost, kam se dostal v roce 1954 za vlastizradu, skončil ve věznici v Chebu. Tam se pokusil utéct dírou ve stropě. Na útěku byl pouhých pět minut.

abeceda komunismu

Každý týden přináší MF DNES a iDNES.cz ve spolupráci s občanským sdružením PANT jeden díl seriálu Abeceda komunistických zločinů. Dobu minulou přibližují příběhy konkrétních lidí, kterým komunisté výrazně zasáhli do života. - více o seriálu a partnerech

Těch čepic s kšiltem si vězeň Jaroslav Mec všiml hned. Dozorci je nosili nejen ve vnitřních prostorách věznice, ale i při návštěvách cel.
"Kvůli nim se ti dozorci nikdy nedívali na strop," vzpomíná Mec.

To byla šance. Jaroslav Mec se spoluvězni, kteří byli v posledním patře chebské věznice pod půdou, totiž plánoval útěk stropem.

"V naší cele byl klenutý strop a toho si všiml náš spoluvězeň, který byl povoláním stavitel. Utrousil poznámku, že by se dalo dostat na půdu. A my zbožně hleděli ke stropu a začali přemýšlet, co kdyby se to opravdu povedlo. Říkali jsme si, že by třeba zapůsobil moment překvapení."

Takže začali rozebírat strop.

Samozřejmě opatrně, dvakrát za den se konala kontrola cely, v té chvíli muselo být vše uklizeno. "Jeden hlídal u kukátka, druhý zase uklízel prach a zametal. Cihly jsme dávali do slamníku," popisuje Mec.
Písek splachovali do záchodu.

Když se blížila kontrola, zakryli díru bílou košilí, kterou přilepili chlebem.

Hlavou zeď neprorazíš

Nakonec se jim opravdu podařilo probourat díru až na půdu. Nepozorovaně.

Naplánovali si termín útěku. Jenže na stejný den si náčelník věznice naplánoval kontrolu cel. "Najednou náčelník chodil po celách. Co teď? Ptal se, jestli nemáme stížnosti. Tak jsme řekli, že nemáme, hlavně, aby rychle odešel.

Ale my jsme si normálně vždy stěžovali, a tak jemu to přišlo divné. Vešel dovnitř, prošel se celou a zastavil se pod tím otvorem. Ještě štěstí, že mu nic nespadlo na hlavu."

Řekl jim, aby především udržovali pořádek. "To víte, hlavou se zeď neprorazí," řekl jim. A odešel. Měli štěstí.

"Netušil, že ta zeď už byla proražená," říká k tomu Mec.

Kdo je Jaroslav Mec

Pochází z Mořkova na Moravě, jeho otec tam byl sedlákem. Jako "syn kulaka" měl problémy ve škole, ještě jako neplnoletý utekl na Západ a po návratu se poprvé dostal do vězení. Později se s kamarády pokoušel o protikomunistický odboj, v roce 1954 byl odsouzen vojenským soudem za vlastizradu a zběhnutí na 14 let. Po opakovaných pokusech o útěk mu byl trest zvýšen na 18 let vězení, na svobodu se dostal v roce 1966. V roce 1968 emigroval do USA, kde vystřídal řadu zaměstnání. Dnes žije zase v Česku.

S útěkem však ještě vyčkávali, až budou mít za sebou pravidelnou večerní návštěvu dozorce. A ten dlouho nešel. Tak se rozhodli pro útěk hned. Byla to chyba. Ve chvíli, kdy se jeden z vězňů zrovna soukal otvorem nahoru, nahlédl dozorce do cely.

"Chlapi, vy tam něco bouráte," řekl.

Mec si stoupl ke dveřím, aby mu zakryl výhled.

"Já říkal, že mne bolí hlava a že bych potřeboval prášek. A on říká: Odstupte!"

Chvíli se handrkovali, Mec zdržoval, vysvětloval, že potřebuje prášek.

"Odstupte, odstupte," opakoval dozorce.

Pak už nezbylo než poslechnout. Dozorce nahlédl dovnitř a hned vyvolal poplach.

Pět minut na útěku

Mec jen zaregistroval, že houká siréna. Ale bleskově se rozhodl. Díra ve stropě vypadala až příliš lákavě. Zkusí to.

Kdo to byl "útěkář"

Vězni, kteří se pokusili o útěk, byli považováni za takzvané útěkáře a bylo s nimi nakládáno odlišně. Zpravidla bývali umisťováni výhradně do pevných věznic, jako byl Leopoldov nebo Kartouzy.

"Spoluvězeň mi říká: To nemá cenu. Ale já se rychle protáhl nahoru."
Dostal se na půdu a pak na střechu. Jenže tam zpanikařil a zamířil na druhou stranu, než byly hromosvody, po kterých chtěli původně slézt dolů.

Ale to už bylo stejně vše ztraceno. Ve střeše se otevřel vikýř. V něm stál se samopalem dozorce.

"Nedalo se už nic dělat. Tak jsem zvedl ruce, aby bylo vidět, že nic nemám, že nemám žádnou zbraň," popisuje.

Dozorce byl vyhlášen svou surovostí. Mec čekal, že ho zastřelí. Žádní svědci tam nebyli, kdyby to udělal, nejspíš by se nic nestalo.
Ale tak jako tak útěk skončil. Jak dlouho trval? Pět minut?

Útěkář Mec

Jaroslav Mec, kterému bylo v té době třiadvacet let, měl už jeden pokus o útěk za sebou. Poté, co byl v roce 1954 odsouzen vojenským soudem za zběhnutí a velezradu na čtrnáct let vězení, skončil v koncentračním táboře Rovnost. A právě tam se poprvé pokusil o únik. Protože se kolem pohybovali i civilisté, rozhodl se, že si opatří civilní šaty a vmísí se mezi ně.

Ale nepovedlo se. Skončil ve věznici v Chebu, kde se neúspěšně pokusil o útěk stropem. Za opakované nešťastné pokusy o útěk si Mec vysloužil jen další roky vězení. Celkem to dělalo přes osmnáct let. Navíc jako útěkář byl napříště držen jen v pevných věznicích.

"Byl jsem v Kartouzích, tam si někteří mládenci vypalovali oči, aby se dostali pryč. Byly tam hrozné poměry, řadu měsíců byl člověk sám. Kdyby nebylo morseovky, neměli by lidé ani kontakt se světem," popisuje Mec.

Unikátní útěk stropem

Vězni zkoušeli nejrůznější způsoby, jak se dostat na svobodu. Časté byly podkopy či únik přes dráty. Šance na útěk se zvyšovala při transportu nebo při práci mimo hlavní tábor. Jeden z vězňů se například zavřel do středu obří cívky, na kterou se namotával kabel. Jiný se pokusil utéct z uranového dolu starou nepoužívanou šachtou. Mec podnikl unikátní útěk stropem na střechu chebské věznice. Tam byl však dopaden.

O útěk se už nepokoušel. Navíc v té době Československo obklíčila neprostupná železná opona. Takže dostat se dál na Západ by bylo stejně téměř nemožné.

"V letech 1949 až 1951 bylo poměrně dost pokusů o útěk z pracovních táborů i vězení. Nebylo to ani tak tím, že by jejich zajištění bylo v té době méně dobré, ale později si vězni začali uvědomovat, že pokud se jim podaří útěk, musí překonat státní hranici. Takže po roce 1951 počet pokusů o útěk prudce klesal," popisuje historik Petr Blažek.

Vzhůru do Ameriky!

V roce 1966 se Mec konečně dostává na svobodu. Jenže za dva roky přicházejí sovětští vojáci a on cítí, že je třeba se znovu dát na útěk. Tentokrát ze země. Nejdřív zkusil přejít přes zelenou hranici, ale pohraničníci jej zadrželi.

Na podzim 1968 se rozhodl koupit si zájezd na Západ a nevrátit se. Stejně to dělaly tisíce dalších zoufalých lidí. Mec si koupil obyčejný zájezd na Slovensko s jednodenní návštěvou Vídně.

Měl nakonec štěstí. Skončil v uprchlickém táboře v Traiskirchenu a odtud se dostal do USA. "Amerika táhla. Už jako kluk z Mořkova jsem zpívával píseň amerických mariňáků," říká.

výzva čtenářům

Redakce iDNES.cz ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů mapuje dosud nezveřejněné příběhy. Zažil někdo z Vás nebo Vašich blízkých podobný příběh jako ten uvedený výše? Máte k dispozici fotografie nebo jiné související materiály? Pošlete nám je na redakční e-mail, jako předmět uveďte Abeceda komunistických zločinů. ÚSTR čtenáře, kteří poskytnou hodnotné informace umožňující odkrýt bílá místa v minulosti, odmění literaturou související s upevňováním moci komunistické diktatury, například:

Demagog ve službách strany. Portrét komunistického politika a ideologa Václava Kopeckého (J. Pávová)
Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol. (P. Formánková, P. Koura)
Sborník Jan Palach '69 (P. Blažek, P. Eichler, J. Jareš)
Pohraniční stráž a pokusy o přechod státní hranice v letech 1951–1955 (P. Vaněk)
Jeden ze zapomenutých mužů. Plukovník letectva Petr Uruba, pilot 311. československé bombardovací perutě, jako průvodce "krátkým" 20. stoletím (L. Kudrna)