Titulek připomínající název pokračování populárního dětského filmu Lucie postrach ulice není náhodný. Stejně jako ona nezkrotná uličnice, která nebyla v okolí svého bydliště k přehlédnutí, nejeví ani země galského kohouta žádné příznaky okoukanosti. Jediné příznaky, které jsou u Seiny k vidění už pár desítek let, jsou příznaky choroby ze ztráty světového velmocenského postavení. Tato nemoc a tradiční zahleděnost Francouzů do svých vlastních peněženek přispěly k vyslovení jejich nedělního NE.
Odpůrců ústavy bylo nakonec více než 57 %. Důvody jejich odmítnutí se různí. Většinou pak ale převažují důvody čistě francouzské a nikoli evropské. Jde do značné míry o nechuť souhlasit s čímkoliv, čím se prezentuje současná, tedy vlastně už minulá, francouzská vláda. Svoji nespokojenost dali ovšem Francouzi najevo v ten nejméně vhodný okamžik.
Evropa si zkusila jednu pro Francii tak typickou stávku. Vůbec mě tedy nepřekvapuje, že se jejím iniciátorem stala zrovna druhá nejlidnatělší země EU. Následky dvoudenního volna pařížských strojvůdců metra jsou ovšem nesrovnatelně maličké oproti dopadům vyplynuvších ze zamítnutí textu Evropské ústavy. Následky stávky donutí jít mnoho lidí pěšky, mnohé zas usadí do svých Renaultů, dopravnímu podniku způsobí mnohamilionové ztráty a strojvůdcům přinesou větší mzdy. Jde zde ale stále pouze o běžné řešení nevyhovujících pracovních podmínek po francouzsku.
Francouzi si ale neuvědomují, že nyní nejsou v pozici zmíněných „conducteurů“, a že svým odmítnutím škodí nejen Evropě, ale hlavně sami sobě, protože právě stín z jejich nedělního hlasování bude halit jejich velkou zemi ještě dlouho. Paradoxem je, že možná právě v příkladu uvedení řidiči hlasovali „ANO“, protože Paříž byla v referendu jasně proevropská. Ti co čekali na změny ve vládě, se dočkali již krátce po všelidovém hlasování. Ti co čekali změny razantní, spojené s nastolením jiného kurzu francouzské politiky a zlepšením životních poměrů se ale spíše nedočkají.
Prezident Chirac již před nejasným referendem hlasitě ohlašoval, že on na svou funkci i při špatném výsledku rozhodně rezignovat nebude. To obvykle nedělají ani politici z našich luhů a hájů. Jenže ti na rozdíl od Chiraca tvrdí, že abdikovat budou. Prezident tedy zůstává a střídá neoblíbeného předsedu vlády Jeana-Pierra Raffarina za dosavadního ministra vnitra Dominiqua de Villepina, kterého si ale Francouzi s nějakým překotným rozmachem své země stejně nespojují. Otázkou je tedy. Čím si vlastně pomohli? „Pomohli jsme Evropě zůstat křesťanskou. Kdo by chtěl do sjednoceného starého kontinentu přijmout Turecko. My tedy ne!“ ,řekla v anketách řada dotazovaných Francouzů.
Evropskou ústavu nečekají v brzké budoucnosti žádná pozitiva. Bez podpory Francie nevstoupí v současném znění nikdy v platnost a debaty o případném schválení jejích nekonfliktních částí ve jménu konstruktivismu přijdou asi vniveč, protože stejně hloupě se ve středu zachovalo i Nizozemsko, kde své razantní NE vyslovilo 62 % hlasujících. Další direkt pro Evropskou ústavu je na světě. Holanďané bohužel viděli v ústavě dokument, který nechá jejich malou zemi na pospas evropským velikánům. Cejch obtížistů již vlastní Francie z jejíhož stínu se neguje o mnoho lépe. I když má v Holandsku referendum charakter čistě poradní, politici proti nadpolovičnímu názoru voličů nepůjdou a budou ho respektovat. Argumenty některých holandských odpůrců euroústavy byly po pravdě bizarní. Za příklad jasného šikanování malého Holandska velkými, uvedli třeba vyřazení svého zpívajícího krajana z pořadu Eurovize. Ptám se, nemohli být nyní na vině spíše jeho lépe pějící soupeři?
Evropská unie je na kompromisy zvyklá. Po léta se vyvíjí jen za pomoci různě malých přískoků. Francouzi a Holanďané rozkymáceli ovšem loď zvanou Evropská ústava natolik, že její udržení na hladině je už spíše jenom snem. Nezbude nám asi jiná možnost, než celý dokument roztrhat a vyhodit. Poté si můžeme sednout na pařez a spolu s lidovci přemýšlet co dál.
 Francouzský prezident Jacques Chirac hlasuje v referendu o přijetí ústavy EU. (29. května 2005) |
