Dagmar Lastovecká prosadila v pátek zákon o zpřístupnění tajných spisů StB. A hned se spustila lamentace dvojího druhu. Jedni, jako třeba bývalý Husákův vězeň, disident a čestný člověk Petr Uhl, tvrdí: Estébáci přece lhali, to, co se dostane na veřejnost, nebudou fakta, ale smradlavé cákance, kterými špinili odbojné nebo jen neposlušné lidi.
Druzí se obávají, že zákon může být vykládán i takto: Každý bulvární novinář bude moci otevřít například spis disidenta V. H. a najít v něm intimní potravu pro své skandální články. První námitka je úctyhodná, ale lichá. Předpokládá, že občané jsou malé děti, před kterými je třeba třídit, případně zatajovat fakta.
Onen puch navíc postupně zamořuje zemi, uniká z archivů. Aby neunikal, musely by být zality tlustším betonovým sarkofágem, než jakým byl zalit Černobyl.
Druhá námitka má spíše jen vzbudit poplach. Ze schváleného znění zákona vyplývá, že veřejné budou pouze spisy spolupracovníků StB, nikoli pronásledovaných lidí. Navíc, jak už vědí ti, kdo navštívili archiv v Pardubicích, údaje o druhých osobách bývají ve svazku začerněny.
Zde jsme u skutečných problémů: kdo má být oním začerňovatelem a co má být začerňováno? Nejsou mezi těmi, kdo "střeží" čarodějné knihy, sami vyslanci zlé síly, tedy bývalí důstojníci StB, kteří prošli prověrkami? Kdo a jak bude vykládat zákon, kterému zcela zřejmě nerozumějí ani někteří poslanci?
V zájmu slušnosti je třeba požadovat dvě zdánlivě neslučitelné věci. Aby co nejvíce z toho, co podnikala politická policie, bylo zveřejněno. A aby co nejméně lidí bylo uraženo a poníženo tím, co vypluje na povrch. Může toto zajistit bezduchá byrokracie státního úřadu? Pravděpodobně ne. Nejlepší by bylo, aby čarodějné knihy byly svěřeny důvěryhodné nezávislé instituci, tak jako je tomu v Německu.
Tam by měly, opatrovány poučenými a nezávislými lidmi, ležet třeba tisíc let, tedy dokud se o ně někdo bude zajímat. Na tohle zlé kouzlo není žádné zaklínadlo.
Musí samo vyvanout.
