Člověk až do počátku srpna žil v blahé iluzi, že zlé události se týkají těch druhých, tam někde v cizině, daleko za mořem. Nehladoví, neválčí, má střechu nad hlavou, jezdí na dovolené, spílá politikům a frontám v supermarketu. Za maličký úsek času se mnohým z nás převrátil svět vzhůru nohama. Jedni ztratili domov, druzí jen bohorovný pocit naprostého bezpečí.
Povodně nás načas spojily. Zjistili jsme, že se valící hrůze, ani se všemi technickými vymoženostmi, jen tak neubráníme.
Jaký to byl zlom! Zkraje srpna jsme vášnivě prožívali první dny Špidlovy vlády a debaty o uvedení Ženy za pultem. Za pár dní zaplavila voda třetinu země. Celé oblasti rázem vypadaly, jako by se z nich život kamsi odstěhoval.
Maně si člověk vzpomněl na Murphyho zákon, který visí po vlastech českých coby reklama jakési pojišťovny: Může-li se něco pokazit, pokazí se to. Stoletá voda měla přijít za sto let, tisíciletá za tisíc. Přišla letos.
Metro mělo vydržet nával vod z rozbombardované vltavské kaskády, a nevydrželo povodně. Chemička Spolana měla být bezpečná pro své okolí, a nebyla. Vláda se v kritických chvílích měla semknout, a málem se rozpadla.
Všechno zlé je k něčemu dobré, říká jedno přísloví. Uvědomili jsme si, k čemu je nám stát. Při povodních by bez něj bylo hůř. Stát tvoří také úsilí jeho občanů: letos mělo podobu vlny nehrané solidarity, naplňovaných pytlů s pískem, pomoci při vyklízení ruin, nabídnutého přístřeší.
Viděli jsme ženy se sbíječkami na žebříku, kterak "sundavají" zmáčenou omítku činžáků. Četli jsme, jak pětičlenná rodina zasedla k štědrovečerní večeři ve vypůjčeném bytě - majitel jim ho poskytl, aby nemusela s dětmi do azylového přístřeší.
Srpnové heroické chvíle se postupně měnily a mění v úctyhodnou, trpělivou houževnatost. Kéž jim, kéž nám vydrží i do dalšího roku. Potřebujeme ji. Protože "může-li se něco pokazit..."
