A náhle nám řekli: Ty peníze neexistují. Byly totiž jen fikcí nějakých ekonomů

Již bezmála půlstoletí je 27. březen Světovým dnem divadla a každý rok vždy jedna vybraná osobnost kultury či politiky sepíše své stručné poselství. Brazilský tvůrce Augusto Boal se letos nemohl nedotknout finanční krize, v níž se svět potácí.

Mysleli jsme si, že žijeme v bezpečí, že naše peníze jsou uloženy ve ctihodné bance nebo že jsou v rukách poctivého burzovního makléře. | foto: Kavárna

Běžný život každé lidské společnosti je do značné míry teatrální. Pro mimořádné příležitosti vytváří taková společnost různá představení. Taková teatrálnost je výrazem společenské organizace a pomáhá vytvářet představení jako to, které jste přišli shlédnout.

Přestože si to neuvědomujeme, mají mezilidské vztahy jisté divadelní rysy: využívání prostoru, řeč těla, volba slov a modulace hlasu, konfrontace myšlenek a vášní, zkrátka všechno, co používáme na divadelních prknech, používáme i v běžném životě: jsme zkrátka lidmi od divadla!

Mezinárodní den divadla

Založen byl v roce 1961 Mezinárodním divadelním institutem (MDI). Tento den slaví každoročně 27. března všechna národní střediska MDI a spolu s nimi celá mezinárodní divadelní obec. Při této příležitosti se organizují různé národní i mezinárodní divadelní akce k nejvýznamnějším z nich patří Mezinárodní poselství - z podnětu Mezinárodního divadelního institutu je každoročně jeho autorem nějaká světově proslulá divadelní osobnost. Namátkou: Jean Cocteau (1962), Arthur Miller (1963), Peter Brook (1969, 1988), Luchino Visconti (1973), Eugene Ionesco (1976), Václav Havel (1994), Tankred Dorst (2003).

Nejen svatby a pohřby jsou představení, obdobně je tomu i s každodenními rituály, které nám jsou tak důvěrně známé, že si to ani neuvědomujeme. Nejen pompézní události, ale i ranní káva, vzájemné pozdravení, nesmělé lásky a mohutné střety vášní, zasedání senátu či diplomatická setkání - to vše je svým způsobem divadlo.

Jednou z hlavních funkcí našeho umění je pomáhat lidem, aby si uvědomili teatrálnost každodenního života, kdy herci jsou zároveň i diváky, kdy jeviště a hlediště jsou zaměnitelné.

Všichni jsme umělci: když provozujeme divadlo, učíme se vidět věci, které bijí do očí, ale které nevidíme, protože jsme zvyklí jenom se dívat. Co je nám důvěrně známé, stává se neviditelným: hrát divadlo znamená osvětlit jeviště našeho každodenního života.

Divadlo je způsob života

Loni v září nás překvapila teatrální událost: domnívali jsme se, že žijeme v bezpečném světě a to navzdory válkám, genocidám, hekatombám a mučení, k nimž ovšem dochází daleko od nás, v dalekých a divokých končinách.

Mysleli jsme si, že žijeme v bezpečí, že naše peníze jsou uloženy ve ctihodné bance nebo že jsou v rukách poctivého burzovního makléře. A náhle nám sdělili, že ty peníze neexistují, že jsou virtuální, že jsou jen nevkusnou fikcí nějakých ekonomů, kteří jsou rovněž fiktivní a rozhodně nejsou ani bezpeční ani ctihodní. Bylo to prostě jen špatné divadlo, neblahá zápletka, v níž několik málo lidí mnoho získá a mnoho lidí přijde o všechno. Politici z bohatých zemí se potají scházeli a ze svých setkání přinášeli magická řešení. My, oběti jejich rozhodnutí, jsme zůstali diváky, co sedí v poslední řadě na bidýlku.

Před dvaceti lety jsem v Rio de Janeiru inscenoval Racinovu Faidru. Výprava byla ubohá: na podlaze hovězí kůže a kolem jeviště bambus. Před každým představením jsem říkal hercům: "Fikce, kterou jsme každý den vytvářeli, skončila. Až překročíte ty bambusy, nesmí nikdo z vás lhát. Divadlo je skrytá pravda."

Jestliže pohledem pronikneme povrchní zdánlivostí, spatříme v každé společnosti utlačovatele a utlačované: etnika, pohlaví, třídy a kasty. Ukáže se nám nespravedlivý a krutý svět. Musíme vymyslet svět jiný, víme přece, že jiný svět je možný. Je na nás, abychom ho vybudovali vlastníma rukama na jevišti, na prknech našeho života.

Pojďte na představení, které právě začíná; až se s přáteli vrátíte domů, zahrajte si vlastní kus a spatříte, co jste ještě nikdy neviděli: to, co bije do očí. Divadlo není jenom událost, je to způsob života!

Všichni jsme herci: být občanem neznamená žít ve společnosti, být občanem znamená společnost změnit.

Augusto BOAL

Narodil se 1931 v Rio de Janeiru v Brazílii. Dramatik, profesor, spisovatel, teoretik a režisér, jeho dílem je Metoda Divadla utlačovaných.

V letech 1959 až 1971 byl ředitelem TEATRO ARENA v Sao Paulu, kde uvedl jak mnoho nových brazilských autorů, tak i díla velkých světových klasiků i významných současných dramatiků. Se zavedením cenzury po vojenském puči v roce 1964 veškeré experimentování skončilo. Definitivní konec pak znamenal druhý vojenský puč v roce 1968. Roku 1971 byl Augusto Boal zatčen, mučen a přinucen emigrovat. V té době vypracoval teorii Divadla utlačovaných.

V emigraci režíroval řadu významných dramatiků, klasických i soudobých, brazilských i světových. V roce 1979 se Skupina Boal přeměnila na CEDITADE (Centrum pro studium a šíření aktivních výrazových technik). Zároveň s řízením Skupiny Boal pracoval jako režisér nejen ve Francii, kde se usadil, ale i v Německu a Rakousku. V roce 1986 se Augusto Boal mohl vrátit do Brazílie, kde byl zvolen do městské rady v Rio de Janeiru. Věnoval se především programu tzv. legislativního divadla. Nyní vede Středisko Divadla utlačovaných v Rio de Janeiru. Nadále pracuje jako režisér v Brazílii i po světě. Rovněž přednáší, pořádá kurzy atd.